Zpráva o putování na západ

     Hned na začátek svého příběhu bych rád poznamenal, že nejen coby praprapravnuk prvorepublikového ministra železnic Jana Říhy, ale především jako romantický obdivovatel parních lokomotiv i dobrodružných cest na kolejích a s vlaky všeho druhu jsem příznivcem železniční dopravy. Dobrodružství nejen vlakové však vyznívá o poznání zábavněji například v podobě čtené než ve chvíli, kdy ho daný jedinec, v tomto případě já či osoba blízká, skutečně zažívá. Celá anabáze započala už několik dní před jednou z takových cest, kdy jsem se jal objednávat jízdenky pro mojí matku a její kamarádku, obě dámy zralého věku, na cestu do lázní. Pro tento účel jsem zvolil způsob z nejpohodlnějších, tedy nákup jízdenek online přes internet. Na stránkách Českých drah se mi po asi hodinovém úsilí konečně podařilo 2 zpáteční jízdenky objednat. Včetně místenek se záludnou pastí drobné šipičky, určující směr jízdy tam a zpět u nákresu vagónu s očíslovanými sedadly. Pakliže objednáváte sedadlo po směru jízdy, je třeba být v tom směru nanejvýš obezřetný. Proplul jsem však i tímto úskalím a 2 zpáteční jízdenky pro 2 dámy za takřka 1700 Kč ve vagónu první třídy jsem měl v internetové kapse.

     Čas plynul a já jako taxikář a nosič kufrů obou dam jsem bezstarostně očekával den odjezdu. V neděli ráno jsem naložil kufr a s matkou odjel na Hlavní nádraží. Vše probíhalo hladce. Parkování, přechod do vestibulu k velkým informačním tabulím a čekání na odjezd v nádražním vestibulu, ve kterém jsem obdivoval obří model Hlavního nádraží, vypracovaný do nejmenších detailů ze stavebnice Lego. Na perón jsme se přesunuli hned po určení nástupiště, na kterém už bylo znát, že většina cestujících směřuje rovněž do lázní. Asi tři desítky seniorů s velkými kufry na pobyt většinou na tři týdny se natěšeně šikovalo pro kýžený nástup do vlaku. Za několik okamžiků se zjevil nejprve v jemném zvuku a později i v reálném prostoru aerodynamický čumák pendolina, zajíždějícího k nástupišti. Vagón první třídy byl umístěn v přední části a tak se šik seniorů dal okamžitě na svižný pochod, jako by snad měl vlak hned zase odjet. Chvilku předtím jsme narazili na máminu kamarádku s ještě větším kufrem. Rozhodl jsem se tedy oběma dámám samozřejmě pomoci. Hned po nalezení vchodu do vagónu s číslem jedna jsem se způsobně zařadil s oběma kufry do fronty a ve správný okamžik je pak vyhodil na širší plošinu nad schůdky. Toho ovšem většina seniorů nebyla schopna už proto, že kufry měli přirozeně na delší pobyt velké a stupátko k vagónu je vysoké. Průvodčího byste v této chvíli pohledali. Široko daleko se s jistotou dalo určit, že po ruce nejsou a hned tak nebudou. Navíc v širším prostoru, konstrukčně určeném, jak mi bylo později vysvětleno, právě pro účely odložení větší bagáže, si kufr rozhodně nikdo nenechal. Mohlo by se totiž jednoduše stát, že by ho už za několik okamžiků nenašel vůbec. Díky tomu si tak každý táhnul svůj kufr do sedadlové části. Vkročil jsem tam tedy s oběma kufry přede mnou i za mnou. Na začátku sedadlové části se nacházel ještě jakýsi prostor asi pro tři kufry, samozřejmě už dávno obsazený. Pokračoval jsem tedy ještě o pár kroků dál, než jsem narazil na frontu. Tato fronta se střetávala přibližně uprostřed vagónu s druhou frontou, která se soukala dovnitř z druhé strany. Jedna starší paní, která šla přede mnou, udělala strategickou chybu. Přešla své sedadlo o dvě sedadla dále a než to zjistila, už bylo pozdě. Proud z našeho směru ji totiž nejen že neumožnil návrat, ale ještě ji měl tendenci sunout dále a dále od jejího sedadla vstříc protiproudu z druhé strany v rámci jakési vagónové vířivky. 

     Po několika minutách této patové situace, kdy by se paní ráda dostala zpět, zatímco fronta z našeho směru nebyla schopná a ani ochotná jí ustoupit, se začali ozývat až z venku hlasy nespokojenců. "Pusťte nás dovnitř! Můžete si laskavě už sednout? My chceme také nastoupit!" a podobně. Inu, takové právo těm cestujícím, kterým ještě nebylo dáno privilegium vstoupit do vlaku, přestože si zakoupili jízdenku první třídy jako my, nebylo možné upřít. Ačkoliv jsem byl jen doprovodným nosičem s plánem z vagónu vyskočit, jak jen to bude možné, situace si vyžadovala nějaké řešení. Rozhodl jsem se tedy zasedací pořádek všech cestujících osobně zrežírovat, protože čas k odjezdu se nachyloval, půlka cestujících ještě stála na peróně a já jsem se zase chtěl dostat zavčasu ven. 

     "Tak moment. Počkejte chvíli nebo se nedostanete vůbec nikam", zaskočil jsem hned zavčasu největšího z křiklounů velitelsky chladným i rázně pragmatickým zabarvením hlasu, takže hned zmlknul, přestože mu bylo nejméně jednou tolik, co mně. Nejprve jsem se pokusil uvolnit chodbičku, zasypanou obřími kufry, které si všichni táhli ke svým sedadlům, takže by se dalo lépe přes ně přeskákat než kolem nich projít. Zaskočilo mě však, že se ani jeden z kufrů, včetně menšího kufru paní, která to měla za jisté, nevešel do úložného prostoru nad sedadly. Pominu fakt, že většina seniorů nebyla ani fyzicky schopná svůj kufr nad svou hlavu pozdvihnout, i kdyby je snad napadlo, to udělat. Nezbylo tedy než prostě uvolnit uličku třeba jen hrubou silou. Paní v letech, která přešla své sedadlo, vypadala naprosto zoufale. Vzal jsem tedy její kufr a přehodil ho na stoleček dopředu, kde měla sedět. Tím jsem uvolnil průchod uličkou pro asi dalších dvacet lidí, kteří by snad jinak do vagónu možná ani před odjezdem vlaku nenastoupili. Připadalo mi jako když se nacházíme v nějakém vlnobití lidí a kufrů, ze kterého je třeba vyplavat ven. "Já ale nechci jet do lázní!", vykřikl jsem k překvapení ostatních a začal se probíjet frontou z protilehlého vchodu. Měl jsem dojem, že vlak za chvilku odjede a tak jsem pár obstarožních zadnic zasunul možná tam, kde sedět neměly, ale nebylo zbytí. Když jsem seskočil na perón z druhé strany, všichni cestující se svými kufry už byli skoro nastoupení a zdálo se, že se díky tomu ve vagónu rozhostil radostný klid. 

     A tu vidím, jak se objevila před vlakem dříve nezvěstná průvodčí jako mávnutím kouzelného proutku ministra průmyslu a obchodu Havlíčka, který má také dráhy na starosti. "Aha", pomyslel jsem si, "oni už ví, jak to tu chodí." Paní průvodčí se nonšalantně prošla ve své uniformě po vyprázdněném perónu, naskočila na stupátko a ještě elegantnějším ladným pohybem plácačky dala znamení k odjezdu směrem ke strojvedoucímu. Vlak se dal do pohybu. Celá situace, mi připadala jako z ruské satirické literatury minulého století nebo starých filmů stejné provenience. Bitva o sedadla a o místo na bagáž ve vagónu první třídy moderního supervlaku jako by z pera vypadla Antonu Pavlovičovi Čechovi spíše než představě moderního způsobu západní moderní dopravy, jak jsem si ji představoval při koupi celkem drahé jízdenky. Žijeme přece v moderní době a můžeme si dovolit jistý luxus, kteří si naši předkové dovolit nemohli. A na Čechova i jeho obrazy pitoreskního života ze staré Rusi se můžeme chodit zasmát třeba do divadla. Ne ne, Antone Pavloviči, jsi moderní jako nikdy dřív i u nás tady a teď.

     Ačkoliv by měla má povídka ze života v těchto místech skončit, přesto pokračuje. Uklidněn, že všichni nakonec nastoupili a vlak odjel, jsem se přesunul zpět domů. Za pár hodin však telefon začal zvonit znovu a já se dozvěděl, co se dělo na trase dál. Někde za Plzní to vlak zapíchl a nehodlal se dále hnout. Pak ještě popojel a svou jízdu do lázní nadobro skončil na nádražíčku v menším městě Stříbře. Protože se závadou vlaku zároveň přestala fungovat klimatizace, někteří cestující v rouškách měli vzhledem k tropickému dni venku a posléze i ve voze zřejmě dojem, že už jsou v lázních a začali vystupovat. A brzy bylo toto jejich počínání posvěceno i průvodčím, který suše většině cestujících seniorů oznámila, že vlak zde jízdu končí. Těžce vydobyté pozice ve vagónech byly opuštěny a staříci a stařenky se začali tahat s bagáží zase ven na nádražíčko ve Stříbře bez toho, aniž by věděli, jak se dostanou dál. Posléze jim bylo sděleno, že za nějaký čas pojede vlak do Chebu, ale z Chebu už se do cílové stanice budou muset dopravit sami. Lidé usedali na perón v hovoru jakési improvizované rady starších a snažili se mezi sebou poradit, co by měli dělat dál? Najednou se na místě objevilo několik taxíků s podnikavými řidiči. Prý jsou tam třeba každou chvíli. 

     "Nechcete odvézt do lázní? Za 600 Kč." To bylo přeci jenom pro většinu seniorů ještě stále dost peněz, vezmeme-li v úvahu fakt, že už za jízdenku například v první třídě vlaku už zaplatili několik stovek. Několik movitějších seniorů se smluvilo, že se složí na společnou jízdu, jiní začali organizovat odvoz minibusem, povolaným z nedaleké Plzně. Někteří si začali vyjednávat ubytování přímo ve Stříbře s vědomím, že zbytek své lázeňské dovolené pravděpodobně stráví zde a nikam dál už se možná nedostanou. Co se týče maminky a její přítelkyně, podařilo se nám kontaktovat styčného důstojníka a především kamaráda Pavla z Plzně, který dostal nápad, že nedaleko ve vesnici Planá, žijí už delší dobu další naši známí. A ti by se mohli ujmout záchranné mise. Zavolal jim. Zdeněk a Blanka byli zrovna po nedělním obědě, ale nelenili, rovnou skočili do auta a vydali se asi 20 km do Stříbra se svým minibusem. Po příjezdu nalezli na nádraží zbytky seniorů, kteří se ještě odsud nedostali dále, vzali maminku, její kamarádku a jednu cizí paní, zrovna se ochomýtající kolem. A vydali se na cestu ještě asi 80 km kopcovitou krajinou do Františkových lázní. Přestože měl vlak dojet do místa určení kolem druhé hodiny odpoledne, cestující byly rády, že tam dorazily po páté. Přátelský odvoz byl samozřejmě také odměněn příspěvkem na benzín, ale nakonec tedy především díky nedělním zachráncům z Plané všechno dobře dopadlo a dámy dojely do lázní. Když jsem tuto velmi dobrodružnou cestu z Prahy do Františkových lázní písemnou formou u Českých drah reklamoval, bylo mi odpovězeno, že v úvahu připadá proplacení jízdného, ale pouze v úseku Stříbro-Františkovy lázně, kde vlak prokazatelně nejel. Na konečný verdikt si ale budu muset počkat ve lhůtě 30-60 dní, zákon je zákon. Samotná omluva zabrala celou stránku, až mi začalo být Českých drah líto. 

     Cestování železnicí na západ nebo Divoký západ? Jako by se toho za uplynulých sto let přes zázraky moderní techniky mnoho nezměnilo. Ještě že nedošlo k přepadení na území domorodých okresů. Přestože cestování vlakem nepostrádá poezii ani dobrodružství jako před 100 lety, určitě je co zlepšovat. A tak tuto zprávu o putování na Západ rovněž zasílám i šerifovi, ministru Havlíčkovi, aby s tím léta Páně 2021 už něco udělal.