Zamyšlení nad pohledem vzad

     Upřímně členství v Komunistické straně ať už v té minulé nebo v té nynější pro mě není zcela pochopitelné. Obdivuji lidi, kteří do ní nevstoupili, přestože jim to způsobilo zásadní problémy pro ně a jejich rodiny. Třeba Marta Kubišová nebo Václav Havel.Na druhou stranu nechci soudit někoho, kdo takovým členem byl. Jako člověk, který dospíval už po sametové revoluci, nemůžu zcela objektivně posoudit důvody toho nebo té do strany vstoupit. Třeba jejím ideálům věřili, museli kvůli své kariéře nebo kvůli dětem, aby mohli studovat. Daleko podstatnějším kritériem pro mě je, zda-li někomu on nebo ona škodili nebo neškodili. Protože mohli škodit a neškodit ve straně stejně jako můžou škodit nebo neškodit v době porevoluční. Člověk, který byl ve straně, ale nikomu neuškodil, mi vadí míň než kdokoliv, kdo škodí kvůli svému prospěchu, kariéře, mocenským ambicím, ať už je jakéhokoliv vyznání, rasy nebo politického smýšlení. A teď tím nemyslím konkrétně ani AB ani PP, nechť každý posoudí, jak jsou nebo nejsou kompetentní stejně jako ostatní kandidáty. Myslím to spíš v obecné rovině jako posuzování předchozích generací, mezi kterými mimochodem znám několik lidí, které mám rád a obdivuji pro to, jak žili, co vytvořili, čím společnosti pomohli a především jak neškodili z řad spisovatelů, filmařů, herců, učitelů, vědců atd. 

     Z pozice člověka generace mladší, který nemusel řešit ono složité dilema. "Nejsme jako oni", bylo jedno z důležitých hesel Václava Havla. Tak ani já nechci být "jako oni" a nehodlám nikoho a priori kádrovat jen podle toho, v jaké straně byl, je nebo bude. Ale určitě se budu zamýšlet nad tím, jakým je člověkem.