Uražený bezdomovec

Jednoho všedního podvečera si takhle vykračuji směrem k Nádražce, když mě osloví neznámý muž v barevném obnošeném oblečení, kterého bych šacoval na moderního bezdomovce: "Neměl byste nějaké drobné?" "Samozřejmě", odvětím a ihned zašátrám po kapsách  jestli tam neobjevím nějaký poklad, ze kterého bych mohl vyplatit desátek na podporu chudého spoluobčana. Po zběžném průzkumu včetně prostoru peněženky však mnoho nenalézám, jen opravdu nějaké drobné. 

"No to snad nemyslíte vážně", odvětí muž a jen nevěřícně zakroutí hlavou. "Víc opravdu nemáte?" "Bohužel nemám", odpovídám jsem po pravdě. "To kdybych věděl, tak jsem vás vůbec neoslovil. Takhle hezky voháknutej a nemáte ani peníze." "Ale tohle jsou taky peníze. Nejsou to velké bankovky, ale každá korunka dobrá, že", řeknu vlídně a ruku mám stále nataženou. "To bylo dřív, ale teď už to neplatí. Při současných cenách to od vás ani nebudu brát", okomentuje celou situaci muž a má se k odchodu. "No moment", povídám, "tak není to žádnej majlant, ale klidně si to vemte." "Kdepak, to si nechte." "To víte, taky jsem teď neměl dlouho práci a kšefty se vrací pozvolna, tak je to teď, co mám po ruce", vysvětluji a kráčím kousek za bezdomovcem. "S vámi se už pane nehodlám zdržovat, já tady investuji svůj čas a energii. A jak známo, čas jsou peníze", odpoví muž a jde si po svých. 

Najednou si uvědomuji, že za ním kráčím v utkvělé snaze ho podpořit.  "Tak tedy když jinak nedáte", odvětí muž a odchází i s mým příspěvkem.

A když mě za několik okamžiků míjí ve svém zánovním bavoráku, radostně mi k tomu zamává.