Staroměstský orloj

Před Staroměstským orlojem se každou celou hodinu koná asi nejslavnější představení v Praze s největším množstvím diváků. Žádné, ani to největší městské divadlo s největšími hvězdami mu nemůže konkurovat. Celé prostranství v této části náměstí se zcela zaplní a při započetí onoho středověkého show, které se zde s železnou pravidelností opakuje už po staletí, se zdvihne les mobilů, které ho natáčí. 

Na sociální síti před časem kolovala fotografie s velkým množstvím lajků, tedy pochvalně zdvižených palců od uživatelů, zobrazující podobnou scenérii. Dav lidí sleduje nějaké dění přes svoje mobilní telefony a na špici poněkud osamocená, ale o to viditelnější stařena s úsměvem hledící stejným směrem, ale bez mobilu. V textu u obrázku pak komentář: "Tato dáma je ještě z generace lidí, kteří se umí radovat na vlastní oči".

Uvědomil jsem si, jak zmíněná fotografie přesně popisuje trend celé naší doby. Tedy že lidé opravdu neumějí hledět na svět vlastníma očima, ale používají různé přístroje ve snaze spatřit nebo zachytit realitu kolem nějakým výjimečným způsobem. Ve větším detailu, rozlišení a během jejího trvání hlavně proto, aby jí nějak uchopili, měli a mohli se z ní i později těšit. Ale kolikrát se člověk vrací k těmto záznamům všeho druhu, jakých každý den nasbírá mnoho ve formě fotografií nebo videí například z dovolené? Ještě v dobách, kdy se vyvolávaly fotografie, si lidé zakládali například fotoalba, kam fotografie radostně ukládali a pak si je prohlíželi sami nebo se svými přáteli. V současné digitální době můžeme udělat fotografií a videí takřka neomezené množství za cenu jedné dobré paměťové karty. Vzniká tak daleko větší množství krásných a ještě krásnějších i dokonalejších záznamů, které však jako by fyzicky neexistují. Tedy zhmotní se pouze přes další přístroj jako je počítač, tablet nebo aspoň mobil. Tyto záznamy ale nikdy nedržíme fyzicky v ruce a nemůžeme je tedy ani uložit do nějakého alba nebo ukazovat přátelům. V digitální paměti máme možná stovky až tisíce různých druhů takových záznamů, které ale většinou není čas si prohlížet. A přitom by se dalo říct, že při jejich pořizování nevidíme tak zcela daný děj vlastníma očima ani prostřednictvím daného přístroje. Vidíme ho spíše reprodukovaně přes nějakou čočku nebo obrázek v mobilu. Musí se taky hlídat, aby byl obrázek ostrý i správně zakomponovaný a neutekl nám někam za rámeček. 

V důsledku toho lidé trochu přestávají komunikovat sami mezi sebou. Než by obvolali pár lidí s informací, kdy se jde na pivo, se založí profil na aplikaci Doodlu, kde si každý určuje jiné datum, kdy může, takže se skoro nemůžou sejít. Po ulici chodí hodně zombíků, fascinovaně hledících do svých telefonů, aniž by vnímali realitu kolem. Lidé si přejí k narozeninám přes Facebook než aby si třeba aspoň zatelefonovali a utrousili pár slov bližnímu svému. Přes textovku předají informaci, aniž by museli cokoliv dalšího vysvětlovat. 

Při sledování své oblíbené promenády 12 apoštolů na Staroměstském orloji jsem si najednou uvědomil, že jsem takřka jediný, kdo na ní hledí svýma očima, přestože nejsem z generace oné dámy, tak vychvalované na zmíněné fotografii ze sociální sítě. Mám také telefon, počítač a používám sociální sítě. Navíc si myslím, že je to všechno docela užitečné a životu na mnoho způsobů nápomocné. Ale najednou jsem si uvědomil, že to, co bylo dříve běžné, protože dané přístroje ještě neexistovaly, je nyní vlastně luxus a největší výraz osobní svobody. Luxus užít si svět autenticky, v přítomnosti, pro sebe a na vlastní oči. 

A oním luxusem se stávají věci, které dříve lidé žili a asi i užívali bez vědomí jakékoliv výjimečnosti. Například možnost se projít v přírodě nebo v parku bez telefonu v kapse. Sednout si a sledovat lidi, jak chodí. Dát si s někým pivo a popovídat. Jít na koncert, poslouchat hudbu a sledovat muzikanty. Koukat kolem sebe a smát se, protože můžem. A člověk se až diví, co všechno je v tom světě zajímavého k vidění. Zkrátka jak říká Dalajláma: "Čím blíže se podíváte, tím více je toho vidět." Tedy na viděnou, přátelé.