Setkání

Jednoho všedního dne jsem se vydal do obchodního domu Na dlouhém lánu na Praze 6 na nákupy. Během parkování na obvyklém místě jsem si povšiml starého pána, který se jen s největší námahou doslova vlekl, schůdek po schůdku, po svahu směrem ke mně. Jeho pohyb byl natolik neobvyklý, že ihned upoutal mou pozornost. Každý schod mu mohl trvat tak 30 vteřin. Vypadalo to, že ty schody snad ani nevyjde. K tomu v ruce táhl velký vak. Kolem něj prošlo bez povšimnutí několik lidí, jako by to snad bylo zcela běžné, že nějaký starý člověk šplhá po schodech způsobem horolezce k vrcholu himalájské osmitisícovky. Mně to zas tak běžné nepřipadalo a tak jsem k němu přikročil se slovy: "Nechcete nějak pomoct?" "Chci", odpověděl bez váhání, zatímco jsem mu už přebíral jeho jinak celkem lehký, ale objemný vak. 

     "Pojďte si sednout do auta, já Vás popovezu". Neznámý, ale jinak dobře oblečený pán, začal jen s velkou námahou usedat do mého vozu na sedadlo vedle mě. "Mám artrózu v koleni", dodal, "a několik měsíců jsem ležel ve Vojenské, než mě stejně pustili, že se s tím nedá mnoho dělat. "A kam byste chtěl odvézt?", opáčil jsem, abych mu snad pomohl, protože bylo evidentní, že tento pán nemůže v podstatě nikam daleko dojít. "Tady jen za roh ke KFC na Evropské", řekl, což skutečně znamenalo asi několik stovek metrů, ale pořád kousek cesty i pro chodiče. Vydali jsme se tedy na cestu. "Kolik vám je let", rozpovídal se pán. Když jsem mu na to odpověděl, jen se pousmál: "Tak to mě je přesně jednou tolik, co Vám", tedy hodně přes 80 let. "A co děláte?", pokračoval. "Pracoval jsem jako průvodce a překladatel, ale teď vlastně skoro vůbec nemám práci. Turisté nepřijeli a festivaly, kde jsem tu a tam překládal, byly zrušeny." "Já jsem byl dopravním pilotem, ale je to už dlouho", zasnil se pán. 

     Jeho situace mě zaujala. Nemohl jsem pochopit, jak může takový člověk, který ani nemůže vyjít příkřejší schody, sám vlastně vůbec fungovat. "A Vy máte nějakou rodinu?", pokračoval jsem nenápadně ve svém zvídavém výslechu. "Zemřela mi žena asi před půl rokem a zůstal jsem sám. Jednou týdně přijede syn a nakoupí mí jídlo", odpověděl. Mezitím jsme dojížděli na místo určení a mně bylo jasné, že tu něco nehraje. "No a nechtěl byste požádat o nějakou sociální pomoc? Hrdost stranou. Stojí to pár korun a budete rád, když k Vám někdo občas zajde, pomůže s úklidem, praním, nákupem a třeba i popovídáte o životě, protože takový kontakt je důležitý." "Já mám velkou rodinu a oni už se postarají." "Nepostarají", pomyslel jsem si, ale mlčky jsem sledoval, jak se pán zase obtížně souká z auta na chodník. "Jak se jmenujete?" Řekl mi své jméno. "Děkuji Vám, děkuji, jste moc hodný, ale už jeďte", dodal a otcovsky mě pohladil po dlani. 

     Pak znovu uchopil svůj vak a zůstal stát na rohu u Evropské ulice. A stále zde stál a s vděčností na mě hleděl, patrně aby mi ještě zamával při odjezdu. Sedl jsem si do auta a musel delší dobu čekat u křižovatky. Pán stále stál na rohu a stál na tom místě snad celých 5 minut. Když jsem odjížděl, mával mi, zcela překvapen, že jsem mu pomohl, jako by se loučil a chtěl se na mě vynadívat co nejdéle. I když odmítl jakoukoliv pomoc, měl jsem dojem, jako by říkal, že by o ní stál. Odjížděl jsem a pán v zrcátku mizel a šoural se kamsi ke svému domovu a svému osudu."Takhle to přeci nenechám", pomyslel jsem si. "Sice toho pána neznám, ale mám dále po další dny, měsíce a roky tu a tam přemýšlet, jak to s ním vlastně dopadlo? Co když někde zakopne a zůstane ležet a bude trvat dny nebo týdny, než ho někdo začne postrádat?" Rozhodl jsem se tedy něco udělat. Přijel jsem domů a vygoogloval si jeho jméno ve spojení s Prahou 6. A skutečně jsem ho našel s příslušností k danému místu, respektive ke skupině domů, kam směřoval. V tomto "soudomí" totiž asi před 10 lety zastával funkci vedoucího družstva. Tedy byl vypátrán. 

     Následně jsem napsal na odbor sociální odbor Prahy 6, kde jsem ve stručnosti zopakoval tento příběh s tím, že mám podezření na nutnost nějaké pomoci. Ihned mi odpověděla paní vedoucí s tím, že děkuje za zprávu a na místo pošle terénní sociální pracovnici. Bylo opravdu štěstí, že jsem se zeptal na jméno, protože jinak bychom onoho pána už nikdy nedopátrali. Pak se záležitost asi na týden odmlčela. A nyní mi paní z úřadu k tomu určenému napsala, že sociální pracovnice pána skutečně nalezla. Byl prý rád, že přišla. Zároveň byl jeho syn, který rovněž žije sám a pravděpodobně je časově naprosto zaměstnán, předvolán a poučen o možnosti příspěvku pro tatínka i možnosti sociální asistence. Mám za to, že pán vytušil, "odkud vítr vane" a že se mě tedy jen tak lehce nezbavil. Pán byl tedy, zdá se, zachráněn. Nebo aspoň se o něm ví. Nepíšu to proto, abych se vychloubal, ale proto, že člověk může změnit hodně věcí, někdy třeba i život někoho jiného, k lepšímu. Stačí prostě jenom něco udělat.