O sbližování na dálku

     Doba si od nás žádá vzdálenost a odstup. Minimálně na 2 metry, pokud se sejdeme venku a roušky, když se sejdeme vevnitř. Pro další kontakty používáme kamerky nad monitorem nebo notebookem, telefony, internetové chaty. Někdy už nezbývá než vyjít na kopeček a z plna hrdla na někoho zavolat, aby byl člověk slyšet. Na souseda, který dupe vedle v bytě pak můžu jako prostředek pádné komunikace použít třeba i násadu od smetáku a několikrát s ní pořádně udeřit o stěnu. Ten správný dialog začne, pokud se to samé ozve zpět. Nemůžeme si tedy stěžovat na nemožnost komunikace. Způsobů je tu opravdu hodně, ale... Zdá se, že ta nucená vzdálenost vede k ještě větší touze se seznamovat a sbližovat. Ukazuje se však, že ani nejmodernější technika, kdy můžeme mít v jednu chvíli "na drátě" 5 přátel najednou nenahradí blízkost člověka s člověkem a důvěrný rozhovor. V tom směru samozřejmě chybí i hospůdky, kde důvěrnost někdy přejde po pár pivech v přátelství na celý život. A kdy se kamarádi vezmou za ramena a družně se baví. Kdy se muž seznámí s dívkou, která u vedlejšího stolu najednou tak zkrásní, že by s ní chtěl založit rodinu a 10 dětí k tomu.  

     Budoucnost se jeví krásná a plná dobrodružství a smělých plánů. Jenomže nyní nám tedy nezbývá než sbližovat se a přitom dodržovat jistý odstup. Samozřejmě obecně řečeno držet si jistý odstup ať už od lidí obecně, zejména těch dotěrných, není vůbec od věci. Jindy zase v případě krásné ženy, není odstup tak žádoucí, spíše naopak. Nyní je ovšem odstup nařízen ze zákona a navíc se tedy nelze družit v místech k tomu určených jako je hospoda nebo hlediště divadla či koncertní sál. Jedním z dobrých příležitostí družit se na dálku jsou procházky se psem. Kdo se venčí s kočkou, tygříkem, slepicí nebo divokým prasetem atd., nechť se do této skupiny přidruží. Venčit lze ale i sám sebe nebo s příbuzným, blízkým člověkem.Protože je nyní díky pandemii více volného času, chodím často se psem. Procházíme veškeré okolí našeho domu na všechny strany a procházíme parky, parčíky i ulicemi, které znám, ale už delší dobu jsem neměl čas si je takto projít. Ke svému údivu obdivuji domy a sousedy, o jejichž existenci jsem neměl vlastně ani tušení. Tedy kolem domů jsem projížděl a tak nějak jsem o nich věděl, ale nyní je vidím. A o sousedech, kteří se v nich a kolem nich nyní nacházejí, jsem však neměl ani tušení. Třeba jen v naší ulici. Nemluvě o vedlejším bloku. Při svých procházkách objevuji nebývale krásná zákoutí a romantická zátiší, kde se snoubí listí podzimní pestrobarevnosti s architekturou mnohdy významných domů. A v těch domech nebo kolem nich jsou lidé. Nějaký čas jsem například chodil kolem jednoho rohového domu na Ořechovce, kde jsem pravidelně vídal pána, který každé ráno sedí na zápraží. Za nějaký čas jsem poznal i jeho paní, která zase často venčila v okolí psa. Někdy jsem vyprávěl já a ona naslouchala, někdy vyprávěla ona a já jsem naslouchal. Pejskové si zatím hezky hráli.

     A jednou takhle jdu kolem a vidím, jak se u těchto sousedů na zahradě koná tzv. garden party. Bylo to ještě na sklonku léta. Paní na mě volá, zda-li nechci ochutnat jejich masíčko z roštu, u kterého seděl její manžel a zkušeně ho obracel. Nechtěl jsem vstupovat do jejich prostoru a tak jsem se postavil za plot s tím, že by mohla proběhnout improvizovaná výdejna do ulice, tzv. okýnko. Celá rodina seděla kolem stolu, obloženého mísami zeleniny a chlebíčků, se po krátkém hlasování usnesla na tom, že to je nesmysl, a ať tedy vejdu i se psem na zahradu. Tak jsme tedy i s pejskem vešli, přičemž začali reje mezi psem mým, ale to už bylo rozhodnuto, že mám zasednout. No a přestože jsem původně přišel jen na kus řeči a žvance, tak jsme na zahradě s těmi milými lidmi zůstali několik hodin. Jednalo se o setkání na zahradě mezi přáteli, kterých probíhá v běžném životě mnoho, ale toto bylo první a poslední asi za poslední půl roku, které jsem zažil. Pandemie zmizela kamsi a zůstalo jen příjemné družení jako za starých časů a dobré jídlo s pitím. Dalo by se tedy říct, že tomuto setkání vděčím pandemii. A dalo by se dodat, že toto setkání mě upozornilo nejen na tyto sousedy, ale i na řadu dalších lidí, se kterými se člověk setkává na každém rohu. Mluvím s nimi s daným odstupem přes plot, přes auto, na pár kroků od nich a najednou mi připadá, že vůbec nejsme sami, ale že nás je dost