O Pavlovi

     Překvapuje mě, kolik lidí je překvapeno z toho, jak Petr Pavel po svém zvolení promluvil z prostorů Národního muzea v rozhovoru pro Českou televizi. Od té doby, co ho sleduji, zdá se mi totiž ve svém projevu stále stejný. Ano, samozřejmě. Naučil se jít do verbálního duelu s člověkem, který se neštítil ničeho, aby získal navrch. Prohloubil jistě svoje znalosti z dalších oblastí, se kterými se nejspíše díky své profesi dosud nesetkal. Naučil se o těchto věcech srozumitelně mluvit před kamerami i před lidmi. Ale v podstatě věci se mi zdál být vždy vlastně stále stejný. Především upřímný k sobě i k ostatním, zásadový a statečný ve svých postojích a činech, ale také pokorně chápající situaci svou i různorodost názorů kolem s jistým nadhledem a smyslem pro humor. 

     Spíše mám dojem, že jsme s postojem tak trochu ohnutým uvykli nízkému standartu některých našich politických představitelů. Vulgární mluvě, urážení novinářů, dělajících rozhovory a píšících články, Aroganci moci, která si dělá, co chce bez ohledu na vůli svých voličů. Na většinou ani neviděné, ale tušené čachry, machry, sahající zřejmě až daleko za hranice naší vlasti směrem na východ. A ten "standart" trval tak dlouho, že jsme začali věřit tomu, že to tak má být a že to je v pořádku. A najednou přichází občan Pavel, člověk, který je stále stejný, ale my jsme z toho překvapeni až zaskočeni, protože jsme si už neuměli představit, že politik, představitel státu, může být také prostě slušný člověk.