Moderní komunikace

Už na začátku vývoje našeho druhu spolu byli lidé zvyklí výrazem nebo grimasou, vhodnými posuňky a řečí komunikovat. Mezi předchůdci člověka bychom rozpoznali nejspíše kombinaci jakési pantomimy, zpěvu nebo pokřikování všeho druhu, která ovšem hlavně napomáhala vzájemnému porozumění.  Posléze se stal způsob rozhovoru daleko rafinovanější. Zjistili jsme, že si nemusíme předávat zprávy jenom řečí nebo výrazem obličeje a těla. Ale i melodií hlasu i vzájemnými vztahy. Komunikovat se přeci dá třeba i dobrým pokrmem, který jeden pro druhého připraví, slušným a vlídným chováním, vzájemnou pozorností, podporou i láskyplností. Řeč se zkrátka rozvinula do rafinovaného systému mezilidských vztahů, vybrušovaných do nejmenších nuancí po staletí společného soužití.

Když jsou dva lidé od sebe vzdálení, mohou na sebe i zavolat třeba z kopce na kopec, jak se vyvinulo ve formě tzv. "jódlování" z vrcholku na vrcholek mezi rakouskými pastevci. Začalo se komunikovat i prostřednictvím hudby nejprve klasické, později populární a zpěvem. Začali jsme spolu tancovat v páru, kdy může probíhat komunikace od hlavy až k patě, takže se jen hýbeme a vlastně je řečeno vše. Tradice lidových vypravěčů dostala daleko modernější podobu ve formě předváděného děje s protagonisty na scéně, tedy divadla. Spisovatelé zase začali své příběhy vyjadřovat ve formě psané v knížkách. A vynález kinematografu posunul formu komunikace, respektive vyprávění od tvůrci k divákům prostřednictvím třírozměrných pohyblivých obrázků. Svět se zdál být divukrásný a způsoby rozhovorů o něm bez hranic.

A svět je stále divukrásný, možností komunikace o něm ale za posledních pár let výrazně přibylo.