Miroslav Houska: Měli bychom dělat vše pro to, abychom kvůli technice nezlenivěli při myšlení (rozhovor)

Miroslav Houska je velký chlap, ale taky moderní učitel. Vypadá jako z filmů o tradičních kantorech z první republiky nebo možná až z období Rakouska-Uherska nejen díky vousu s pěstěným knírem. Umí totiž i krásně vyprávět, laskavě naslouchat a předávat tak osobitým způsobem znalosti mladším generacím budoucího českého společenství. Zajímalo mě, co obnáší být v dnešní moderní době učitelem?

Jak jsi se dostal k učitelství?

Sám o tom vlastně ještě stále přemýšlím. Svou roli ale jistě sehrál můj původ. Maminka chtěla být za mlada učitelkou, ale nebylo jí to v první polovině 60.let z kádrových důvodů umožněno.

Kolem roku 1989, tedy v období tzv. "sametové revoluce", jsem dokončoval základní školu, chodil do skauta a četl foglarovky, které se u nás doma nacházely po rodičích už od 60.let. V jedné z nich s názvem Když Duben přichází se nachází postava ideálního kantora. To se mi zalíbilo. V roce 1990 jsme v 8.třídě dostali učitele, který ten literární ideál navíc i ztělesňoval. Jednalo se o mladého absolventa z univerzity, plného energie, vzdělání i legrace, který zároveň k výuce přistupoval tvořivým způsobem. V porevoluční nadějné a svobodné atmosféře to bylo pro mě coby dospívajícího kluka velice inspirativní.

Trvalo tvoje nadšení učiteli a učitelstvím i na střední škole?

Po pravdě při studiu na gymnáziu jsem poznal i opačný protipól. Učitele, o kterém se mluvilo jako o zkušeném kantorovi, který je schopný naučit těžkou látku a připravit pro studium na vysoké škole, v jeho případě matematiku. Bohužel jsem s tím člověkem měl zcela jinou zkušenost. Respekt si vynucoval nadřazeností a přehnanou přísností, takže některé spolužačky, když je vyvolal, se hned rozplakaly. Bylo mi jasné, že to není správný přístup, jak by se měla tahle profese vykonávat. Přesto nebo možná právě proto jsem se po maturitě rozhodl pro studium na pedagogické fakultě.

Vybral sis nějakou specializaci?

Ano. Oslovila mě kombinace dějepis a občanská výchova. Dějepis jsem měl odjakživa velice rád. Přispěl k tomu i otec, který měl po celý život o dějinách velký přehled a byl velice sečtělý. Vedl jsem s ním později i jako student s touto specializací řadu diskuzí, ale vždy ve vzájemné úctě a respektu. K prohloubení mého zájmu o obor vedlo i přátelství se starším spolužákem, který byl v té době už absolventem katedry historie a archívnictví na univerzitě. Jeho znalosti už byly na odborné úrovni, což mi také při mém studiu velice pomáhalo.

Jak se vlastně dneska čerstvý absolvent Pedagogické fakulty zapojuje do výuky?

Co si kde člověk najde a vyjedná, to má. Někdy už studenti na škole začínají někde učit, takže pak vědí, kam jít. Ve větších městech je samozřejmě větší výběr škol, takže jsem měl to štěstí, že jsem přes několik přátel dostal po absolutoriu poměrně brzy práci. Začal jsem učit v roce 2003.

Kam dosahuje penzum výuky dějepisu?

V podstatě od pravěku až do 20.století.

Třeba až do sametové revoluce?

Ano. Po zkušenostech asi 20 let praxe se mi daří to dotáhnout až tam.

Jaký je časový a obsahový rozsah učiva?

Na středních školách se učí standartně od 8 hodin, což úhrnem udělá týdně asi 21 hodin výuky. Učím vlastně všechny ročníky 6-letého gymnázia, kdy každý ročník má svůj studijní plán, který si určuje škola, aby se pokrylo předepsané učivo.

Učí se dějepis chronologicky?

V podstatě ano, i když v oborovém diskurzu na tohle téma se nad tím vedou diskuze. Myslím ale, že koncept historie jako příběhu, který má nějaký začátek, prostředek a konec, je studentům v daném časovém horizontu asi nejsrozumitelnější. Přeci jenom musíme ty informace především předat vyváženým způsobem.

Co tě na tom nejvíc baví? Jedná se o obsah nebo o samotné vyučování někoho něčemu?

Myslím, že se to časem mění. Z počátku mě nejvíce bavilo předávat ty samotné příběhy z historie. Mrzelo mě, když podle mě zajímavé příběhy třeba někoho nezajímaly. Pak jsem si ale uvědomil, že to je přirozený proces a není nejdůležitější všem všechno říct, ale spíše jak to říct? Tedy aby učivo bylo pro studenty zábavné, díky čemuž je větší šance, že si z něj něco zapamatují nebo se v něm budou sami dál svým zájmem rozvíjet. V tom směru mě taky začalo bavit sledovat vývoj jejich dospívání. Jak se z dětí stávají dospěle uvažující lidé mnohdy se zajímavými myšlenkami.

Jaký by měl být vlastně ten správný vztah mezi učitelem a žáky?

To je samozřejmě zásadní otázka. V době, kdy jsem s praxí začínal, nebyl mezi mnou a studenty 3.stupně na střední škole velký věkový rozdíl. Měl jsem ale za to, že je dobré si od studentů zachovávat určitý odstup, ale zároveň s nimi zůstávat v nějakém osobnějším přátelském vztahu.

Ale kde je ta hranice, kdy učitel by měl zůstávat učitelem, ale zároveň být tak trochu studentům přítelem?

Dělám to například tak, že na první hodině studenty poprosím, aby mi vykali s tím, že jim také budu vykat. A to zachováváme i přesto, že máme přátelské vztahy například při školních pobytech i výletech. Vykání totiž i v družné situaci zachovává prostor pro vykonávání svých rolí a zároveň je výrazem vzájemného respektu. Proto si můžeme dovolit být sami sebou. Na druhou stranu já jako učitel si ze sebe umím udělat legraci, ale mám za to, že i nějaké zásady slušného chování ve třídě i v životě by se měly dodržovat.

Jakým způsobem u tebe probíhá známkování?

Myslím, že nejsem přísný učitel. Nezkouším ústně, příliš netestuji, ale spíše se snažím sledovat jednotlivé studenty ve třídě při práci na zadání. To už se hodnotit dá. Ale i v tom případě beru ohledy na to, jak se daný student snažil a známku mu můžu anebo nemusím udělit. Obecně mám ale za to, že jednou z důležitých rolí učitele je studenty spíše motivovat ke studiu.

A jak se to v dnešní době s širokou nabídkou zábav všeho druhu daří?

U nás ve škole nejsou telefony zakázané a dokonce máme za podmínku, aby měl každý student iPad, určený ke studiu. Ten se snažím zapojovat ve smyslu lepšího a zábavnějšího způsobu výuky. Je ale důležité, aby mi studenti při tom všem věnovali pozornost, i když si uvědomuji, že ne každého musí výklad, nebo práce během vyučování nutně zajímat. Ale jakási základní pozornost je nutná, což je zejména těm menším prospěšné i pro další život.

Čím dociluješ, aby byl tvůj výklad zábavný?

I když používám některé výdobytky moderní doby jako jsou zmíněné iPady, projektory atd. mám za to, že základem výuky je stále mluvený projev. A to konkrétně formou příběhu. Tak jako každý vypravěč mám vyzkoušené, že určité zápletky jsou oblíbené a fungují. Konkrétně třeba probíráme Lucemburky se studenty, kterým je tak 15-16 let. A tak se jich zeptám: "Kolik vám je let?" A když mi odpoví, dodám: "No vidíte, a Janu Lucemburskému, když přišel do Čech, kde se měl oženit a vládnout, bylo ještě o rok míň. A víte, kolik bylo jeho ženě, princezně Elišce Přemyslovně, se kterou měl mít děti? 18." A třídou to zaručeně zašumí. Všichni totiž znají jen o pár roků starší 18-leté maturantky a zároveň si sami sebe neumí představit v takové situaci.

Co tomu říkají studenti?

Někteří studenti jen naslouchají, jiní si dělají poznámky formou psanou nebo do iPadu. Snažím se i vypíchnout to podstatné přímo na tabuli. Zároveň se ale někteří i přihlásí nebo se zeptají na zajímavou souvislost s jejich životem. Například teď nedávno se mě jeden student zeptal: "Udělal také Karel IV něco, co se mu nepovedlo?" Vzpomněl jsem si na výklad mého oblíbeného pana profesora Petra Čorneje na fakultě, který zmiňoval, že Karel možná nebyl tak úplně dobrý otec. A i to vlastně onu slavnou osobnost českých dějin studentům velice zlidšťuje a tím přibližuje.

Jak v tom všem figurují skuteční rodiče?

Současní rodiče jsou celkem komunikativní. Třídní schůzky jsou dvakrát do roka, ale to podstatné a osobní si nejspíš sdělíme na osobní konzultaci nebo přes telefon. Komunikace probíhá obousměrně. Znalost rodičů mi mnohdy vysvětlila situaci studenta při vyučování. Leckdy jsem si pomyslel, že by spíše než student někdo z nich zasloužil srovnat. Obecně ale komunikace probíhá na osobní úrovni velice otevřeně. Zdůrazňuji, že jsme vlastně ve věci studenta na jedné lodi a někdy je třeba v té věci spolupracovat z obou stran.

Kontaktují tě někdy rodiče, abys jim pomohl vyloženě s osobní výchovou?

Ano. I proto jsem rád, když znám studentovo rodinné zázemí. Učitel skutečně může i v lecčems zastoupit rodinného příslušníka a významným způsobem ovlivnit formování mladého člověka.

Kam to vlastně všechno spěje ve srovnání s tradiční výchovou, jak jí známe například z filmů první republiky typu "Škola, základ života"?

Myslím, že učitel má stále svojí autoritu, ale nejlepší je, když jí ve třídě docílí přirozeným způsobem. Ten se rodí z jeho přístupu ke studentům a profesních znalostí. I když každý učitel je jiný, domnívám se, že vynucování autority z pozice nadřazenosti nebo síly není správnou cestou.

Základem je ale stále "vyprávění příběhů" v kratších formách, protože je znát, že studenti jinak neudrží pozornost.

Pak si také myslím, že obecně školství a škola se moderní době otevírají. Myslím třeba, že je důležité, aby se studenti neobávali něco říct nebo se zeptat, co je zajímá. Protože škola slouží k tréninku budoucí praxe "nanečisto". Studenti si mohou věci vyzkoušet, než vstoupí do dospělého života, ve kterém už mnohdy není čas věci zkoušet a jede se na ostro.

A co budoucnost českého školství?

To nikdo neví, ale myslím, že to, co bude platit i nadále je, že škola tvoří společenství. A my bychom měli dělat vše pro to, abychom kvůli technice nezlenivěli při myšlení.

Jak by měl vypadat dobrý kantor?

Dobrý kantor by měl být především dobrým průvodcem. Být ochotný studentům naslouchat, provádět je jejich životní cestou studijní i osobní, podporovat je a v ten pravý čas ustoupit a dát jim prostor jít svou cestou dospělého člověka.