Kalhotkový speciál

Nevím, co to do mě vjelo, ale nemohl jsem odmítnout prosbu jedné mojí kamarádky za účelem pomoci při nákupu speciálního typu kalhotek, po kterých toužila a které byly dostupné pouze přes internet. Ten zrovna bohužel neměla k dispozici a tak jsem jí se vší samozřejmostí přislíbil pomoc. Tento výjimečný druh kalhotek se mi následně podařilo nalézt a tak jsem ho s hrdostí, pramenící ze svižné úspěšnosti mého objevu, ihned objednal na svůj účet kurýrem, což byla jediná možnost doručení z dalekého skladu. Hlavně, že se mi podařilo úkol splnit a speciální kalhotky brzy předám už natěšené budoucí uživatelce. 

Kalhotky byly zanedlouho skutečně doručeny a já pyšně předal balíček šťastné majitelce s myšlenkami na další výzvy, tentokrát však zcela jiného druhu. Zanedlouho ale bylo vše jinak. Po rozbalení balíčku přišlo rozčarování, o kterém jsem se měl dozvědět ještě dříve, než jsem si stačil užit dojem, že umím všechno zařídit. Internetová firma poslala kalhotky trochu jiné, respektive od jiného výrobce, které zkrátka nevyhovovaly. A protože jsem je zaplatil s tím, že mi peníze budou uhrazeny, stál jsem nyní nad neočekávanou výzvu nejen jak své kalhotky reklamovat, ale i jak dostat větší obnos, za jaké jsem je pořídil, zpět.

Pustil jsem se tedy znovu do práce. Kontaktoval jsem výrobce přes internet s tím, že mi kalhotky nevyhovují z těchto důvodů a s dotazem, co bych měl dělat dále, abych vše napravil. Seznam instrukcí, který jsem dostal, vypadal jednoduše. Nejprve jsem si vytiskl reklamační formulář. Do něj jsem vyplnil veškeré kontaktní údaje a přikročil i ke krátkému popisu důvodů své reklamace. Následně i dodal číslo účtu. Formulář po mně však chtěl i datum objednávky, kód produktu a kód objednávky. To už mi ale zabralo trochu času. Bylo nutné vyhledat veškerou internetovou komunikaci s výrobcem, datum, kdy jsem transakci realizoval a následně i informaci o obou dalších kódech. Protože jsem se se rozhodl, že tuhle věc dotáhnu do konce, nenechal jsem se tedy ani tím odradit.

Následně jsem byl požádán o zaslání balíčku zpět. Tedy o navrácení kalhotek do obalu, který však už logicky nevypadal jako nový, poněvadž kalhotky z něj už byly vyňaty. Musel jsem celou záležitost tedy na pár dní odložit, než se mi dostalo příležitosti zakoupit polstrovanou obálku v papírnictví, která by velikostí odpovídala asi objemu kalhotek. Ty jsem pak zabalil a na obálku napsal jméno firmy, která mi je odeslala a jakési podací číslo zásilky.

Další instrukcí bylo, abych takto upravenou zásilku s přiloženým vyplněným reklamačním formulářem poslal přes jednu nejmenovanou kurýrní firmu, respektive přes její box. Návštěva staré dobré pošty a standartní jednoduché odbavení u přepážky tedy nepřicházelo v úvahu. Metodika odeslání byla dána a mně nezbylo, než se jí podvolit. Ke svému údivu jsem však zjistil, že jediné možné odeslání, respektive příprava k odeslání takové zásilky se může zrealizovat pouze přes internetovou aplikaci, dostupnou jen přes inteligentní telefon, tzv. smartfoun. Ten naštěstí mám a tak jsem si onu aplikaci stáhnul s tím, že už to dorazím.

V aplikaci jsem zvolil funkci nutnou k odeslání a byl jsem následně požádán o vyplnění dalších formulářů, tentokrát v elektronické podobě. Opět jsem musel vyplnit jméno odesílatele falešných kalhotek, jeho adresu, opravdovou i netovou a následně i telefon. To vše se mi podařilo a už jsem se těšil, že to budu mít za sebou. Odeslání balíčku však bylo samozřejmě podmíněno zaplacením poštovného a jak jinak, než opět s nutností platby přes onlajn bankovní systém. Zašel jsem tedy na pobočku své banky, vystál frontu na přepážku, získal pár formulářů, které jsem vyplnil, opět vystál frontu a následně možnost té platby zaregistroval. Za několik dnů se mi dostalo té cti, abych svůj účet ve smartfounu také slavnostně otevřel. Nyní už mě nemohl nikdo odbýt. Opět jsem systémovou kurýrní aplikaci zaktivoval a zadal platební údaje pro platbu  přes banku. Skutečně se to podařilo a já svou zásilku dokonce i zaplatil. Kurýrní systém mě pak vyzval, abych se dostavil k boxu a zásilku tím pádem tedy mohl konečně odeslat. Měl jsem dojem, jako bych dosáhl ve svém životě velkého úspěchu. 

Kurýrní aplikace v mobilu mi dokonce nabídla nedaleký box sice od jiné firmy, ale nedaleko od místa, kde bydlím. "Tak to nemá chybu", pomyslel jsem si a za chvíli se dostavil na místo určení i s kalhotkovým balíčkem. Když jsem dorazil k boxu, zjistil jsem, že nemá žádná dvířka. Na to jsem však byl připravený, protože jsem už ze zkušenosti věděl, že dvířka se otevřou hned po zadání těch správných hesel přes mobilní aplikaci. Proto jsem zadal na mobilu možnost odeslání, načež jsem byl následně požádán, abych na obálku svojí zásilky kromě už zmíněného podacího čísla napsal i kód pro přepravu. To mě zaskočilo, protože jsem bohužel u sebe neměl tužku. Začal jsem tedy obcházet kolemjdoucí a prosit je o něco na psaní. Mezitím se na místě objevil kurýr z konkurenční firmy, kterého jsem požádal o tužku i o radu. Tužku mi poskytl, ale jinak mi sdělil, že o systému mého kurýra mnoho neví a zase odjel. Zůstal jsem u boxu bezradně stát. Jak ho můžu otevřít? Vždyť mi byl doporučen v mém systému jako nejbližší. Začal jsem trochu pátrat zase v mobilu a až po rozkliknutí informací o tomto boxu jsem se na titěrném nápisu u něj dozvěděl, že není určený k odeslání, ale pouze k příjmu. Tak proč se mi zobrazil jako nejbližší dostupný? To byla otázka, na kterou jsem v tu chvíli nenašel odpověď.

Protože jsem věděl, že tady a teď nepochodím, sbalil jsem si své kalhotky a zase se vracel k domovu. Co dělat? "Musím zřejmě zvolit box od stejné firmy", napadlo mě. A skutečně se mi následně podařilo opět v navigačním systému nalézt jeden takový o kus dál na Hanspaulce. Teď už to přeci nevzdám, když už jsem se dostal tak daleko. Zajel jsem tedy autem na místo určení a celý natěšen dorazil s tím, že už to konečně dotáhnu. Ale když jsem otevřel mobilní aplikaci, zůstával mi na místě odeslání stále box původní, nedaleko domova, u kterého jsem už věděl, že je určený pouze k příjmu. Nový box se mi navíc vůbec nedařilo otevřít. Nepomohl by ani šperhák nebo kladivo či něco ostřejšího. Kovový a hladký povrch boxu připomínal nedobytný trezor. Na místě jsem strávil dalších 20 minut, proložených pokusy změnit v telefonní aplikaci místo, ze kterého můžu kalhotky odeslat i otázkami náhodným kolemjdoucím. "Zrovna jsem se vás chtěla zeptat, jak mám tenhle box používat", sdělila mi jedna paní namísto odpovědi. "Nevím, ale brzy budu na tohle téma nejspíš dávat placené školení", odpověděl jsem. Bohužel jsem ale mistroval předčasně a kalhotky se mi opět nepodařilo odeslat. 

Po návratu domů jsem se tedy rozhodl pro osobní kontakt a zavolal na kurýrní infolinku, kde bych mohl někomu situaci vysvětlit a poprosit, zda-li by mi nemohlo být změněno místo odeslání kalhotek z boxu, ze kterého nejde odesílat na box, ze kterého bych je odeslat mohl, ale kde se to nepodařilo. Telefon vzal jakýsi robot, který se mi i jako robot představil a prošel jsem sérií jeho otázek. Kupodivu rozuměl všemu, co jsem mu sdělil, včetně čísla objednávky odeslání, což jsem ale musel opět dohledat zvlášť v aplikaci, protože nešlo zároveň mluvit s robotem a zároveň nalézt onu informaci ze stejného mobilu. Musel jsem tedy robota položit, nalézt číslo oné své zásilky, opět mu zavolat a následně projít sérií stejných otázek. Jako by si to nemohl pamatovat. Díky tomu jsem byl identifikován včetně své zásilky, načež se mě robot zeptal, co pro mě vlastně může udělat. "Chci mluvit s operátorem", zařval jsem a tento inteligentní automat mi odpověděl: "Rozuměl jsem správně, že chcete mluvit s operátorem?" "Ano!" "Nyní vás tedy přepojím na živého operátora". Sláva, pomyslel jsem si. Následně jsem byl však upozorněn, že všichni operátoři právě řeší otázky těch, kteří se dovolali přede mnou a měl bych tedy čekat. Tato informace se opakovala každé asi 2 minuty Čekal jsem asi 10 minut a pak jsem pochopil, že si mě žádný živý operátor už nevezme.

Ale co dál? Už jsem se přeci dostal tak daleko, tak přece to nevzdám. Ignoroval jsem zprávu o nejbližším dostupném boxu, ze kterého nejde odesílat a dále studoval aplikaci. Byla tam ještě možnost poslat zásilku přes aplikaci v boxu stejného kurýra. Tak to by mohlo vyjít a vlastně už žádnou jinou možnost nevidím. Vzal jsem to tedy opět na Hanspaulku, dorazil na místo určení a rozechvěle přistoupil k boxu. Následně jsem byl vyzván, abych znovu vyplnil kód zásilky a napsal ho na obal. Ale na to už jsem byl připraven během svojí anabáze u předchozího boxu, takže to už mě nezaskočilo. Následně jsem byl instruován bůhví kým, ale prostřednictví své mobilní aplikace,  abych si aktivoval určení své lokace a tzv. "bluetooth". Přes satelit jsem byl zaměřen pravděpodobně až z vesmíru na místo před hanspaulským boxem, kde jsem se právě nacházel. A dokonce jsem si otevřel i blůtůt nebo blůtýt, mě to už bylo jedno, hlavně, ať mi box otevře dvířka. O ověření místa, kde se nacházím a přes blůcosi, co jsem musel také zaktivovat, si mě ono cosi dále ověřilo, že jsem zásilku už přes internet zaplatil a nabídlo mi dokonce, jak velký chci otevřít úložný prostor. Zkrátka neuvěřitelný luxus  Zvolil jsem raději položku střední a skutečně nedobytně hladká stěna plná pravidelných mezírek se otevřela a byl jsem vyzván, ať do boxu vložím zásilku. Připadalo mi, jako bych snad objevil svatý grál, kalhotky vložil dovnitř a dvířka zacvaknul. Udělal jsem to ale asi příliš svižně, takže aplikace v mobilu nestačila zaregistrovat, že se to stalo a začala mi hlásit, že mám kontaktovat infolinku, protože odeslání ještě nebylo ukončeno. Představa dalšího nezáživného hovoru s robotem, i když se choval vlastně celou dobu velice slušně, mě moc nenadchla a tak jsem raději vše v mobilu zopakoval. Dvířka se opět otevřely, i když už s vloženým obsahem a já je s ohledem na starostlivost celého systému, který se o mě takto vzorně staral už několik dní, znovu opatrně zacvaknul. "Děkujeme za odeslání zásilky", rozzářil se obličej systémového maskota na mojí obrazovce. 

Neuvěřitelné se stalo skutkem. A mně se znovu podařilo odeslat kalhotky na místo určení. Nyní budu čekat, jestli ještě dostanu zpět i nějaké peníze. I když s akcí člověk strávil tolik času, že by si možná zvládl v mezidobí vydělat i o něco víc, ta euforie z odeslání kalhotek v rámci reklamace byla prostě k nezaplacení. Moderní muž asi nemusí dobývat zemské póly, slézat velehory nebo procházet divokou džunglí. Stejné penzum vítězného sebevědomí může evidentně povstat i z dotažení reklamační akce moderní doby. Poděkování od svojí známé jsem už za to všechno sice nedostal, ale my chlapi jsme asi vážně dost sebestřední. Dal jsem to.

Tedy jsem si to alespoň myslel. Jaké pak bylo moje překvapení, když mi přišla, jak jinak než přes internetovou zprávu v elektronické poštovní schránce, informace, že mám svoji zásilku opět v zásilkovém boxu, ale pro změnu na jiné adrese. "Hrají si se mnou jako kočka s myší", pomyslel jsem si. Zřejmě svojí reklamační patálii vyřešili tím způsobem, že mojí pracně odeslanou zásilku prostě nechali ležet v boxu do té doby, než bude zaslána zpět. Navíc jsem se ve zprávě dočetl, že pokud si svou zásilku neodnesu do několika dnů, budu zpoplatněn pokutou 15 korun za každý den uskladnění navíc.  To už bylo trochu drsné. Napsal jsem výhružnou odpověď, že pokud si mou reklamaci nevezmou, poženu to snad až k samotnému ombudsmanovi za lidská práva. Druhý den mi zazvonil telefon, ve kterém se ozval vlídný a klidný hlas. Zaměstnanec dotyčné firmy mi vysvětlil, že jsem zásilku poslal způsobem, přes který ji nemohli odebrat. Stačí prý zajít rovnou na některou Zásilkovnu s přepážkou a na místě nahlásit jeden jediný a ve zprávě uvedený podací kód, paní vyjede ze systému adresu s informaci k doručení a o další, včetně poštovného, se už nemusím starat. Ach tak. Opět jsem tedy usedl do vozu s původním staronovým kódem a jal se hledat ulici, uvedenou na mapě, jako místo s živým člověkem. To už by mohlo vyjít. S člověkem se spíš domluvím než s boxem. Projel jsem jednou kolem daného bloku, ale onu ulici jsem nenašel. Až na druhý pokus se mi podařilo z rušné ulice vklouznout do uličky s uvedenou adresou. První pokus při zazvonění na dveře kadeřnictví, ještě nevyšel. Paní mě ale poslala hned vedle do prodejny oken, kde se prý ona kýžená přepážka nachází. Hrdě jsem tam tedy nakráčel a skutečně, přepážka se tam nacházela. Dokonce se tam nacházela i živá paní. Na daném místě jsem nejprve svou zásilku převzal, abych ji následně hned na stejném místě v dalším úkonu odeslal jen po uvedení onoho magického kódu. Paní si vyslechla mé dlouhé vyprávění o dobrodružné cestě za reklamací a dodala jen, že jsem měl přijít rovnou k ní, protože takhle to prý dělají všichni a nikdo zásilky přes box neposílá. Myslel jsem, že bych si nakonec i snad za to všechno zasloužil nějakou cenu. Cenu pro člověka, který to nevzdal, pokud šlo o kalhotky. Ale přeci jenom nejsem zase tak přízemní. Jednalo se o věc principu. Famfáry však nezazněly, vavříny mě nikdo neověnčil, nikdo mi nepoděkoval a tak jsem se otočil a šel jsem domů.