K 90. narozeninám Miloše Formana

     Miloš Forman by 18.února 2022 oslavil 90.narozeniny. Netřeba připomínat, kdo tento člověk byl a co znamenal pro českou ale i světovou kulturu. Podstatné je možná spíše připomenout, že tu proto všechno velice chybí. Kolik by ještě mohl natočit skvělých filmů, které vždy v jeho případě byly nejen skvělou podívanou ale i uměleckým dílem? To je ve světě pohyblivých obrázků naprosto výjimečné a v dějinách kinematografie se to podařilo jen několika vyvoleným velikánům. Jak by okomentoval tuto americkou nebo českou politickou událost? Co by řekl na pochoutku v nově otevřené restauraci? Na posledně zmíněnou okolnost jsem si vzpomněl při náhodné návštěvě jednoho z pražských velkoobchodů s velkým sortimentem z domova i ze světa, kde jsem zahlédl charakteristický oválný obrys známého ale u nás nepříliš dostupného francouzského sýra s názvem Epoisses (čti epuas). Tento sýr není ani v samotné domovině svého vzniku produktem zcela běžným na každém rohu, protože je neobyčejně měkký, svižně zrající a proto doslova ze dne na den jako živý. Je třeba ho zkonzumovat ve správném období, kdy se dá ještě alespoň lžící nabrat a zároveň vychutnat pestrou paletu chutí, které nabízí. Od nevinně bílé sýrovosti k zemité nasmrádlosti v podtextu jeho zrání. Miloš Forman tento sýr zbožňoval. Ve francouzských restauracích, kde často pobýval při svých cestách na kolech, je totiž zvykem nabídnout vedle sladkého dezertu i dezert slaný v podobě sortimentu sýrů. Miloš ve většině případů volil právě tuto možnost. V tom případě se objevil čišník s velkým stolem na kolečkách, zakrytým průhledným krytem. V přímé úměrnosti ke kvalitě restaurace pak tento stůl po otevření nabídnul větší nebo menší počet sýrů základních typů - kozina, ovčí, kravský...Jedna z prvních Milošových otázek při pohledu na tuto nabídku zpravidla zněla: "Máte Epoisses?" Vzhledem k okolnostem, které jsem už naznačil, nebyl tento sýrový poklad všude k mání. Vlastně se nedivím. Mohli ho servírovat možná tak týden nebo dva, zatímco třeba sýr tvrdý v nabídce po dlouhou dobu zůstal bez újmy na kráse. Tam kde se však Epoisses nacházel, stal se jeho výběr zároveň jistou výzvou technického umu daného číšníka. Ten se zpravidla snažil za použití několika nástrojů a při zachování dekoru restaurace takřka o nemožné. Nabrat jeho většinou tekutý stav a přenést ho v rozumné formě na talíř zákazníka totiž nebylo vůbec jednoduché. Ale "stálo to za to".

     To byla vlastně věta, kterou Miloš často opakoval. Při jídle ve vynikající restauraci, při pohledu na krásnou scenérii, kterou jsme si vydobyli jízdou na kolech nebo před širokoúhlým oknem svého apartmánu na New York s Central parkem, který se rozprostíral do široka daleka pod jeho nohami.Vzpomínám často na Miloše při uvedení některého z jeho filmů, které se v příjemně nekonečném sledu znovu a znovu objevují nyní již spíše na obrazovkách nejen českých televizí nebo při retrospektivách světových filmových festivalů. I při uvádění nových a nových dokumentů a knih, popisujících jeho neuvěřitelnou cestu válečného sirotka z české Čáslavy, který to dotáhl až na hollywoodský Olymp, kde se stal režisérem světového jména jakých mnoho není a nikdy nebude. To vše v něm člověk neustále obdivoval a obdivuje. Já ale zrovna tak a možná čím dále tím více vzpomínám na člověka - Miloše, který mi chybí. A který se stal tím, čím se stal proto, jaký byl. Vzpomínám na něj při pohledu do novinového stánku, kde prodávají jeho oblíbený Herald Tribune, při vůni velkého doutníku u kolemjdoucího. Při neopakovatelném gastronomickém zážitku, při sledování cyklistické Tour de France, při pohledu na krásnou ženu, které ho provázely celý život. Při sledování života obyčejných lidí a jejich všedních velkých příběhu i při obdivu ke géniům naší doby, kteří posouvají vývoj světa kupředu, což bylo časté téma jeho pozdějších amerických filmů. A konečně i při náhodném setkání s jeho oblíbeným francouzským sýrem. Miloš mi zkrátka otevřel svět a ukázal mi, jak je pestrobarevný, dobrodružný i tajemný. A že tu je otevřený pro všechny, kteří se odváží vydobýt si v něm krásy, které za to stojí. A že všechno tohle spolu zároveň souvisí. Bez dobývání není krásy. A krása není bez dobývání. Jako ten Epoisses, delikátní i sedlácky zemitý zároveň, vynikající právě kombinací obého. Dlouhou dobu jsem byl rád, že se Miloš Forman někde nachází, zkrátka že někde je, třebas už to bylo ve zralém věku převážně doma na druhém konci světa tam, kde byl šťastný a spokojený v rámci možností svého věku. Právě proto, že pro mě toto všechno symbolizoval, aniž jsme o tom museli mluvit nebo se museli tak často vídat. I proto jsme se rozhodli naše společné vzpomínky na Miloše zvěčnit v knížce Ecce homo Forman. Miloš Forman totiž stále někde je a bude pro ty, kdo budou naslouchat.  

     Stojí to za to.