Jiří Vanýsek: Člověk si nemá říkat, že něco nedokáže (rozhovor)

Jiří Vanýsek je legendární filmový, televizní i divadelní režisér, pedagog JAMU a také scenárista či literární autor. Když nastupoval do prvního ročníku na katedru režie hraného filmu pražské FAMU v roce 1962, slavný ročník takzvané České nové vlny zrovna absolvoval. A když Vanýsek v roce 1968 školu absolvoval, přišla zanedlouho invaze sovětských vojsk a komunisté mu skoro všechno, co chtěl dělat, zakázali. Přesto se nikdy nevzdal. Je mu 80 let a stále zajímavě přemýšlí, vtipkuje, píše, natáčí, ale hlavně žije.

Jsi osoba, která už ledacos pamatuje. Kam spadá časově doba tvého studia na FAMU

Na FAMU jsem byl přijat na katedru režie hraného filmu roku 1962 panem profesorem Otakarem Vávrou. Bylo nás sedm. Předchozí Vávrův pětiletý turnus absolvovala řada slavných absolventů tzv. české nové vlny, jako byli například Věra Chytilová, Evald Schorm nebo Jiří Menzel. Náš ročník byl spíše neslavný.

Jak to?

Zmíněný slavný ročník absolvoval FAMU v roce 1962, kdy probíhal úžasný kulturní rozvoj ve společnosti. Po konci studené války, během které se v rádiu hrály převážně jen ruské častušky a v kinech se uváděly hlavně sovětské filmy, začal vycházet časopis Světová literatura, objevily se romány například od Kafky, Alberta Camuse nebo Škvoreckého, zakládala se nová malá divadla. Zároveň se toto období kryje s vrcholným obdobím jazzu a jeho skvělými interprety jako byli Miles Davis, John Coltrane, Bill Evans a další. Ve společnosti nastala velká poptávka po kvalitní a moderní kultuře. Takže skoro celý tento slavný ročník dostal příležitosti na Barrandově. Jiří Menzel natočil Ostře sledované vlaky (1966) už v 28 letech. Náš ročník absolvoval v roce 1968 takřka na prahu invaze sovětských vojsk. Dveře, které byly pro předchozí ročníky otevřené, se pro nás zavřely. A my byli postaveni před dilema, zda přistoupit na politické kompromisy s režimem anebo nepracovat vůbec. Hoši z ročníku, který přišel po nás, kde studovali například Karel Smyczek, Jaroslav Soukup, Jiří Svoboda nebo Vladimír Kavčiak, už do komunistické strany vstoupili a zaplnili volný prostor po těch, co byli z Barrandova vyhozeni.

Vzpomínáš si na průběh a atmosféru tvého studia na FAMU ve slavném období 60. let?

Na FAMU byla v té době skvělá atmosféra. Byli jsme v kontaktu s výjimečnými pedagogy. Například děkan, spisovatel a scenárista Miloš V. Kratochvíl nebo jeho kolega na katedře scenáristiky František Daniel, který později emigroval do Los Angeles a učil na tamější slavné filmové škole. Legendární scenárista a režisér první republiky Václav Wasserman se inspiroval Aristotelovou peripatetickou metodou výuky v plenéru. Přednášel nám i při jízdě tramvají. Fascinujícím pedagogem byl i Milan Kundera. Rozebíral s námi romány a hry, které ho osobně zajímaly, nememoroval obecné dějiny literatury. Četl nám úryvky z francouzských originálů, mluvil o absurdním divadle, o Kafkovi, Faulknerovi, Musilovi a dalších. Mne tehdy inspiroval a jeho knížka Umění románu o Vladislavu Vančurovi, kterou Kundera později zavrhl a napsal esej se stejným názvem znovu. FAMU byla tehdy na vynikající úrovni.

Vedoucím katedry režie byl tehdy legendární režisér Otakar Vávra. Jiří Menzel k němu velmi vzhlížel, ale mě k srdci nepřirostl. Pro mne byl typem tvůrce, který se přizpůsoboval dané politické a kulturní situaci. A jako spolupracovníky používal pro dané období nebo styl výrazné kolegy, kteří mu autorsky anebo při natáčení pomáhali, aby byl vždy aktuální. Byl skvělým řemeslníkem, ale na rozdíl od generace autorských filmařů 60. let příliš osobitým tvůrcem nebyl.

Můj absolventský film, který jsem chtěl natočit jako absurdní grotesku podle povídky východoněmeckého autora Manfreda Bilera Osoba, mi neschválil do výroby. Byla o muži, který přijde do hospody, posadí a mlčí tak dlouho, až začne být každému svým způsobem podezřelý, a nakonec je zmlácen, aniž pronese slovo. Vávra neměl rád tento typ humoru. Později jsem se dozvěděl, že byl v soukromí zábavný, ale k nám se choval odměřeně.

Mezi Tvé kamarády na FAMU patřil i legendární zakladatel amerického video artu Woody Vašulka

Woody byl mým studentským guru už v Brně. Setkával jsem se s ním v partě kolem brněnského Jazzklubu. Woody byl amatérským jazzovým trumpetistou a jeho přezdívka byla odvozena od jeho zamilovaného bigbandu Woody Hermana. To, že ho později přijali na FAMU, mě motivovalo, abych ho následoval. Parta kolem Jazzklubu mě ovlivnila i kulturně. Například v rozdělování umění na "věci" a "sračky". Což jsem si později sám okusil v brněnské televizi, kde mi většinu mých "věcí" zakazovali.

Na koleji v Hradební ulici na pokoji č. 100 měl Woody jako jeden z mála kamna na uhlí. Bylo tam příjemné teplo, a tak se u něj všichni rádi scházeli. V roce 1965 se Woody přiženil na Island a později přesídlil do New Yorku. A já jsem po něm zdědil jeho postel.

Dalším pozoruhodným obyvatelem koleje byl absolvent střední grafické školy v Bratislavě a výborný malíř Juraj Jakubisko. Na svém pokoji měl přes celou stěnu vlastnoručně namalovanou Guernicu od Pabla Picassa. Juraj se věnoval také lehké atletice, takže byl stále kondičně i autorsky na špici.

Další osobností byl jazzový kontrabasista Jirka Mráz, také původem z Tábora. Narazil jsem na něj náhodou v kolejní kuchyňce, kde si přehrával melodická sóla á la Miles Davis. Později se v Americe dostal mezi světovou špičku, hrál s Oscarem Petersonem, Stan Getzem a dalšími hvězdami.

Pozoruhodným obyvatelem koleje by i slovenský kameraman Igor Luther. Tento bouřlivák se po absolutoriu zklidnil a odešel do Německa, kde spolupracoval s režisérem Volkerem Schlöndorfem na Plechovém bubínku. Později v Americe na Smrti obchodního cestujícího s Dustinem Hoffmanem.

Na pokoji s Igorem bydlel slovenský režisér Elo Havetta, který proslul svými filmy Slávnosť v botanickej zahraděa Lalie polné. Elo mě chtěl obsadit do svého absolventského filmu jako muže jménem Sluníčko. Měl jsem být ostříhán dohola a na temeni jsem měl mít namalované sluníčko. Nechtěl jsem v létě iritovat moji kamarádku a odmítl jsem. Škoda, mohl jsem být slavný.

A co jsi po škole dělal ty?

Z našeho ročníku jsem po škole jediný já zůstal v praxi. Já jsem zakotvil v Československé televizi Brno. Ještě za studií se mi narodil v Brně syn a byli jsme s mojí první manželkou zcela bez peněz. Proto jsem přijal práci v brněnském studiu. Zcela svobodně jsem mohl natočit jen svůj první film Cesta, která vede nikam (1969). Využil jsem krátkého období bez nového vedení a sám jsem si napsal i schválil do výroby tento vlastní projekt. Následující filmy, včetně dnes legendární Cesty, která vede nikam už mi schváleny nebyly. Až po nějaké době přišla směrnice z ÚVKSČ (Ústřední výbor komunistické strany ČSSR) o tom, že se Jihomoravský kraj dostatečně nevypořádal s pravicovým oportunizmem. A proto bylo vhodné někoho vyrazit. Do této skupiny mě vzhledem k mé předchozí tvorbě zahrnul nový soudruh ředitel, který mi posléze osobně sdělil: "Soudruhu režisére, musíte se na to dívat tak, že já jsem vsadil na určitou kartu a sedím na této straně stolu a vy jste vsadil na jinou kartu a sedíte na vaší straně stolu." A vyrazil mě. Zároveň byl rád, že se mu tímto v programu uvolnilo místo v produkci na jeho oblíbenou dechovku. Říkával, že na jižní Moravě je 400 dechovek, které mohu z fleku hrát v televizi. Programový ředitel studia Nezval však věděl, že něco umím a zařídil mi místo režiséra v divadle v Šumperku.

A jak bylo v Šumperku?

Tam jsem si užil krásné a zároveň absurdní prostředí. Režíroval jsem například jedinou tehdejší inscenaci mého oblíbeného autora Tennesee Williamse Sestup Orfeův. Mám rád i podobně zaměřeného Eugena O´Neilla. Postavy ve hrách těchto autorů jsou vrstevnaté a mají občas i třetí plán. To je samozřejmě výzva pro každého režiséra. Sestup Orfeúv mám rád i kvůli hlavní postavě Vala. Je to skutečný chlap s jemnou duší. Básnický typ muže, jako byl například James Dean nebo Bob Dylan, mi vždy imponoval. Chtěl jsem být také takový.

Proč jste vlastně vy, coby absolventi roku 1969 v podstatě nemohli natáčet podle svého gusta, zatímco tvůrci předchozí slavné generace ano?

Tvůrci nové vlny, kteří zůstali v Československu už měli, díky filmům, které natočili v 60. Letech. Takové postavení, že mohli pokračovat i v 70. letech. S jistou mírou autorské svobody, která však nesměla jít přímo proti režimu. Takže například Jiří Menzel se mohl věnovat natáčení svých spíše idylických filmů, jako byly například Postřižiny nebo Slavnosti sněženek. Skřivánci na niti (1969), které mám moc rád, však musely jít hned po dokončení díky svému poselství rovnou do trezoru a film byl uveden až po revoluci. Já se mohl po čase do televize vrátit, ale jen na volné noze. Takže jsem neměl záruku, že dostanu práci. Většina mých námětů byla zamítána, bylo skoro nemožné prosadit vlastní vizi. Pokud jsem na něčem mohl pracovat, bylo to za cenu uměleckých kompromisů. Titulům s politickým zadáním jsem se vyhýbal, takže jsem moc práce neměl.

Měl jsi tedy možnost po FAMU a angažmá v brněnské televizi a v divadle pokračovat v natáčení podle svého?

Prvním filmem, který jsem mohl realizovat od roku 1969 svobodně a bez omezení politické objednávky nebo státem preferované modernosti, je paradoxně letošní dokument s názvem Osamělost, který právě dokončuji. Je o svérázném pastevci, který žije bez elektřiny a vody v chráněné krajině pod Pálavou. Natočil jsem ho společně s mým bývalým studentem Rudou Vodičkou ve vlastní produkci a nyní ho dokončujeme. Dnes už je situace v České televizi asi jiná, pokouším se tam opět po letech vrátit.

Vidíš nějaký rozdíl mezi filmem v kině a v televizi?

Myslím, že ne. Zejména v poslední době, kdy lidé už mají doma velké obrazovky, které připomínají menší filmová plátna. V procesu výroby je na film asi více času, ale současné televizní produkce na streamovacích platformách nabízejí srovnatelnou úroveň realizace. Z české komediální produkce mě v poslední době zaujal seriál Dobré ráno, Brno v režii Honzy Prušinovského. To je podle mne cesta, jakou by se měl náš film vydat.

Jak se koukáš po svých zkušenostech na současnou českou společnost?

Náš národ si po změně systému v listopadu 1989pořád ještě zvyká na život v novém uspořádání. Je to přirozený vývoj. Češi jsou prý jedním z národů, které na světě nejvíce cestuje, což je pro náš vývoj a rozhled dobrá věc. Až se časem dostanou k moci generace, které nezažily komunismus, bude to lepší, ale ideální nebude naše společnost nikdy.

Proč sis vlastně vybral práci v kultuře?

Od dětství jsem měl pocit outsidera, který si chce dokázat, že může udělat něco po svém. Narodil jsem se za války jako nechtěné dítě, rodiče tehdy ještě nevěděli, jak to s Čechy dopadne. Vnitřně jsem odmítl rodinnou lékařskou tradici, kterou jsem měl zdědit po mém otci, uznávaném očním lékaři a dědečkovi, který byl slavným internistou. Otec byl pragmatickým typem člověka, který si šel za svou kariérou, lidem příliš nevěřil, měl za to, že se všichni řídí pouze svým prospěchem a podle toho se s nimi musí jednat. Já jsem vnímal svět a mé směřování v něm jinak a proto jsem se chtěl vůči otci volbou povolání vymezit. Myslím, že se mi to podařilo.

Připadal jsi mi vždycky přes svůj zralý věk duchem mladý, laskavě vtipný a klidný. Jak to děláš?

Mnoho mých vrstevníků a vrstevnic žije minulostí, ale já se rád setkávám s lidmi, kteří žijí v přítomnosti. V odborné literatuře je to popsáno jako takzvaný pevný anebo tvůrčí mindset neboli nastavení mysli. Člověk s pevným"zamrzlým"mindsetem má tendenci vytvořit si v mládí bezpečnou životní bublinu. Má sklon vzdávat nebo obcházet to, co vidí jako nepříjemné či "pod svoji úroveň", anebo příliš složité. Výsledkem je slábnutí sebevědomí, kompenzované pohrdáním věcmi, kterým okamžitě a snadno nerozumí. A také tendence svádět odpovědnost za neúspěch na jiné. Lidé s růstovým "tvůrčím" nastavením mysli se místo sebou samým zabývají zadaným úkolem. Překonávání překážek je pro ně výzvou a každá nová dovednost, kterou tím získají, jim dodává nové sebevědomí, optimismus a odvahu k dalším výzvám. To, co se nám na někom jeví jako talent, je často výsledkem námi neviděného, dlouhého neúnavného učení, experimentování, sebekázně, chybování a napravování. Mít tvůrčí mindset znamená opouštět svou komfortní zónu, objevovat nové polohy, prostředí a výzvy, které nás zároveň udržují při životě. Díky tomu člověk nepřežívá, ale žije. Ale je k tomu třeba mít motivací. Někoho to prostě baví, jiný chce žít jinak, než rodiče, jako tomu bylo u mne. Jezdím hodně na kole, nedávno jsem zkusil i lezeckou stěnu, pravidelně cvičím, jednou týdně s trenérkou, posiluji, spávám pod širákem. V 75 letech jsem se posadil k pianinu, které zbylo po dětech, a začal jsem se učit hrát. Na stará kolena jsem se dostal do kontaktu s prostředím jógy a buddhismu. A ekologie. To mě posunuje zase dál. Můj táta by se v mém věku oddával bezpečné pasivitě, kdyby nebyl už dlouhá léta invalidou. Stinnou stránkou věci je, že mám daleko mladší kamarády, než jsem já sám. Připadá mi to divné. A marně hledám partnerku přiměřeného věku. Ty starší mají většinou málo energie a zamrzlý mindset. Mladším s vyšší dávkou energií samozřejmě nestačím, když mě občas vezmou do party. Mohou na mě obdivovat jen to, že jsem na svá léta mladý.

Dá se tato filozofie uplatňovat i při všech životních i pracovních zkouškách?

Jistě. Při natáčení člověk překonává překážky neustále, ale musí mít na paměti, že členové štábu jsou vlastně jeho pracovními nástroji. Proto je vždy správné myslet na výsledek a nezdržovat se zbytečnými emocemi. Když se člověk naštve, zpravidla někomu vynadá a začne dělat chyby. Když jsem natáčel dokument o transplantacích lidských orgánů, zeptal jsem se pana profesora Černého, který je prováděl od osmdesátých let, co je na jeho práci nejdůležitější? "Nedělat chyby", odpověděl. To se dá aplikovat skoro na všechno. Já jsem vycvičen už z brněnské televize, že když přišel nějaký průšvih, řekl jsem si, že teď přichází moje chvíle ukázat, že na to mám. A že to zvládnu s přehledem a v klidu. Člověk si nemá říct, že by něco nedokázal. Protože pak to dokáže.

Film Jiřího Vanýska Cesta, která vede do nikam (1969) můžete shlédnout na www.youtube.cz