Jan Kupka: Vzpomínky na staré Dejvice v Praze

Pan Kupka je náš soused a starousedlík, který prožil celý svůj život v domě, který postavil jeho otec v roce 1938 na konci nynější ulice České družiny v části zvané Hadovka. Protože už za tu dobu lecos pamatuje, napadlo nás, že by by dobré udělat rozhovor, ve kterém by mohl zavzpomínat na doby, které už tu nikdo z nás nepamatuje a přiblížit nám je jako očitý svěděk

Mohl byste zavzpomínat jako pamětník na historii starých Dejvic?

Staré Dejvice se nacházely od nepaměti kolem nynějšího sběrného dvora na konci ulice České družiny. Název přilehlé ulice Proboštská připomíná historické původní majitele zdejších pozemků, kterými byly zprvu vyšehradská a posléze svatovítská kapitula. Její probošt území nějakou dobu spravoval, ale záhy zde vzniklý dvorec pronajímal dalším. Kolem se začali usazovat lidé, kteří na zdejších pozemcích pracovali. Zástavbu starých Dejvic stále připomíná kromě objektu nynějšího sběrného dvora například i stará dřevěná zvonička na jeho zdi nebo opodál stojící křížek z roku 1868. Jeho vznik asi iniciovali a také financovali místní divadelní ochotníci. Dále se zde dosud nachází řada takřka vesnických stavení kolem železniční dráhy mezi Veleslavínem a nádražím na Brusce, nyní nazývaném Dejvické nádraží. Už od roku 1830 tudy procházela lánská koněspřežka, která svážela dřevo na stavbu do Prahy. Posléze vznikla i tzv. buštěhradská dráha už pro parní lokomotivy na dovoz uhlí z Kladna. Jednalo se tedy vždy o důležitý dopravní koridor.

Kostel svatého Václava na konci ulice Proboštské z konce 19.století zase vzniknul na místě, odkud dříve pocházelo kdysi slovutné dejvické pivo.

A proč se vlastně této části Dejvic říká Hadovka?

Hadovka byl původně název usedlosti, kterou vybudoval na konci 17.století císařský notář a právník František Ferdinand de Serponte. Zkomoleninou jeho přijmení v latinské slovo "serpens", tedy had, došlo k počeštění názvu na Hadovku. Původně se zde nacházely vinice, které přecházely z majitele na majitele a z usedlosti Hadovka se stal po řadě přestaveb letohrádek se zahradou v anglickém stylu. 

Popište prosím místo, kde jste dospíval a jeho atmosféru?

Rodný dům si nechal postavit můj otec, letec - palubní telegrafista , na konci nynější ulice České družiny v roce 1938.

Na pozemky, proměněné ve stavební parcely, které zřejmě po založení 1. republiky získal od svatovítské kapituly Pražský magistrát, začali už od 20.let přicházet příslušníci nové střední třídy a budovat zde honosnější a na svou dobu moderně zařízené domy a vily. Jednalo se o městské úředníky, učitele i osoby movitější. Tento stavební vývoj se samozřejmě rozvíjel i v dalších částech Dejvic, například v Bubenči a na Ořechovce. 

Jakým způsobem lze popsat vztah mezi obyvateli starých a nových Dejvic?

Dalo by se říct, že vcelku přátelský, zejména mezi dětmi, které nevnímaly sociální rozdíly a prostě si spolu hrály. Pravdou ale je, že většina přízemních domečků obyvatel starých Dejvic kolem nynějšího sběrného dvora byla prostá. Neměly kanalizaci, elektriku a jejich obyvatelé z řad dělníků nebo zemědělců chodili pro pitnou vodu k pumpě na ulici s vědry. Nově postavené vily už měly naopak veškeré výdobytky moderní civilizace. To samozřejmě vytvořilo určitý sociální příkop mezi starousedlíky a novými obyvateli.

A jak to v té době vypadalo ve vašem sousedství?

Narodil jsem se v roce 1937, takže netrvalo dlouho a už jsme spolu s partou asi 5 kamarádů lítali všude, kde jsme mohli. V přilehlých ulicích nebyly takřka žádné automobily s výjimkou asi tří v naší ulici České družiny. Denně tam projel vůz české pošty tažený koňmi nebo parní náklaďák, tak zvaný "Sentinel". Odtud známé rčení: "Funíš, jak Sentinel." V nynějším sběrném dvoře se nacházely dílny různých řemeslníků ale i stáje pro koně, které tahaly povoznické vozy. Dále pak menší dvoukoláky pro úklid ulic taženými metařem s koštětem, které mělo na druhém konci škrabku na koňské koblížky. Jezdily ale už i auta - mechanické vozy se smetáky na čištění ulic. Jako děti jsme si rádi pohrály se závorami na železničním přejezdu, o které se staral spolu s noční petrolejkou pro osvětlení blízkého semaforu zřízenec ČSD Lepeška. Číhali jsme vždy na průjezd parního vlaku a když Lepeška stáhnul závory, s chutí jsme mu je zahákli, takže je pak nemohl po průjezdu zase vytáhnout. Nebo jsme navlíkli nejmenšímu klukovi na závoru čepici. A ten chudák musel čekat na další průjezd vlaku, než se k čepici dostal. Lepeška z nás měl tedy opravdu "radost" a odháněl nás od přejezdu jak to šlo, ale většinou marně.

Zmínil byste další zdejší "rázovité figurky"?

V našem sousedství se nachází dům, který vlastnila manželka osobního strážce Františka Ferdinanda d´Este. Ten v Sarajevu v době atentátu nebyl . Ještě o kus dál se na mírném svahu nacházelo povoznictví pana Diviše. Samozřejmě jsme i tam rádi prolézali jeho zaparkované vozy a když na nás povozník vyběhl, pokynuli jsme mu se slovy: "Diviš, prdel si vyliž." Z čehož měl také adekvátní "radost" a častoval nás na oplátku jadrnými nadávkami. Ulicí procházel pravidelně městský strážník, tehdy ještě v přílbě a se šavlí. Jakmile jsme ho viděli, hned jsme se rozprchli.

Vzpomenete si ještě na okupaci Dejvic?

Samozřejmě. Náš dům byl postaven se 7 byty. Můj otec měl vše dobře promyšlené. Počítal, že kromě našeho bydlení bude ze zbylých pronájmů hradit celý provoz. Bohužel ihned po okupaci začaly nucené pronájmy. Což znamenalo, že dům sice stále byl v majetku rodiny, nájemníky ale určoval někdo jiný. Protože se otec jako bývalý letec účastnil protinacistického odboje letců, došlo i k jeho zatčení gestapem. Vidím dodnes pány v dlouhých kabátech, kteří ho odvážejí autem kamsi do neznáma. Došlo k jeho zatčení a uvěznění ve věznici v blízkosti německého Študgartu, kde pobyl téměř 3 roky. K ničemu se ale nepřiznal, nebylo mu tedy ani cokoliv dokázáno a nakonec ho propustili s tuberkulózou. Do konce války ho stejně sledovali. 

A jak jste prožíval okupaci vy?

Nastoupil jsem v té době do školy na Hanspaulce, která byla z poloviny chlapecká a dívčí. Na její zahradě se pěstovaly ovocné stromy a zelenina pro školní kuchyni, jak to bylo tehdy zvykem. Z mých oblíbených předmětů se matematika nazývala jako "počty" a geometrie "měřictví". Chodil jsem však ale také na náboženství. Jako učitelku jsme měli tzv. "katehetku" církve českobratrské. Jinak výuka probíhala vzhledem k většímu počtu dětí střídavě celý den až do večera. Školní lavice měly stahovací desky a kalamáře s inkoustem na psaní. Po nějakém čase jsem se vytasil ve škole s propiskou, kterou mi přivezl po válce otec ze Západu, což značně rozladilo paní učitelku, která nevěděla, zda-li mě s ní má nechat psát, protože se nejednalo ani o pero ale ani o tužku.

Ke konci války se začaly objevovat letecké poplachy, které jsme přežívali ve sklepě školy. Asi jsme tam moc zlobili, takže nás raději ze školy pouštěli domů. Na obloze jsem sledoval americké bombardéry, letící vysoko prostorem mimo dosah nacistické kanonády ze Střešovic. Letadla vypouštěly leské staniolové proužky na oklamání měřičů německých kanónů, které jsme s chutí sbírali a pak si s nimi na Vánoce dozdobovali stromečky. Naštěstí se Američané nerozhodli nacistické protiletadlové kanóny, tzv. "flaky" bombardovat, protože to by nejspíše smetlo i naší čtvrť.

Zároveň se výuka omezovala, protože řada učitelů musela do Německa pracovat podle nařízení tzv. "totálního nasazení."

Jak jste prožil konec války?

V roce 1944 školu zabrali pro lazaret Němci, takže se výuka přesunula do netradičních prostor, jakými byly hanspaulské hospůdky. To nám z povahy věci nebylo proti mysli. Pak školu zase zabrali Rusové a udělali si z ní opět vojenský lazaret. Sověti osvobozovali Prahu ve vlnách, nejdříve tankáni generála Rybalkova, což byla armáda určitě elitní. Následovala armáda tzv. vykrývací generála Malinovského. Ta už tak elitní nebyla. Ve sběrném dvoře zřídili hned následující týden po konci války pro nacistické zajatce dočasný tábor. Incident pokusu o vzpouru nacistů, kteří přepadli ruského strážce vyřešili Rusové obratem - zastřelením asi třicítky z nich.

Až v r. 1968 jsme se veřejně dozvěděli o úloze "vlasovců" při osvobození Prahy, o iniciativě českých vlastenců navázat kontakt s Američany ještě před květnovou revolucí 1945, i během revoluce. I to, že ruští vojáci přijeli do Prahy v době, kdy už den před tím podepsala Praha s německými okupanty příměří a byla podepsaná kapitulace německých vojsk.

Pro nás v Dejvicích – na Hadovce, skončila válka také. 9. května 1945 ráno se před hospodou "U Špačků" na dnešní ulici Evropská u tramvajové stanice Hadovka postavil ruský tank. Lidi na něj lezli, s Rusy se objímali a alkoholem připíjeli. A já ještě jako kluk jsem nemohl vylézt na tank, tak mě na korbu vysadil otec.

Válka byla pro všechny obyvatele krutá. Její symbolické přežití však představují ořešáky v parku ulice Proboštské, jak jste mi vyprávěl?

Jsem asi jediný, který pamatuje, jaký mají výjimečný původ. Někdy v roce 1946 nebo 1947 pojali místní obyvatelé plán přesadit místní ovocné stromy nebo akáty. K tomu účelu posloužil svými sazenicemi předseda místní organizace KSČ Klíma. Této pán za okupace pracoval jako řidič parního válce, který byl povolán pro úklid sutin, zbylých po likvidaci Lidic. V té době bylo naprosto nemožné z místa cokoliv vyvézt jako připomínku brutálního nacistického masakru vesnice pod hrozbou zastřelení gestapem. Na kole parního válce však panu Klímovi uvízlo několik semen ořechů. Klíma je pak zřejmě svěřil jemu známému zahradníkovi k zasazení , takže je po několika letech donesl do parku v podobě sazenic. Bylo mi asi 9 let, když jsme je s několika sousedy sázeli. Lidické ořešáky byly zasazeny a ujaly se, takže dosud rodí a můžete se na ně přijít podívat.