Dejvická nádražka - místo setkávání

     Dejvická nádražní restaurace, tzv. "nádražka" je místem setkávání mezi lidmi a mezi epochami. Samotná budova, v jejímž křídle se nachází, byla založena už v roce 1873, tedy ještě za Rakouska. Pravděpodobně právě v době, kdy tam poprvé pokládali koleje a toho času ještě za hranicemi staré Prahy. Hlavní město se však přirozeně rozvíjelo a tak i nynější Dejvice, kde se nachází, už zdaleka nejsou na okraji české metropole. Ba co více, daly by se označit za velmi oblíbenou část Prahy díky pohodlnému bydlení i množství parků, které se zde nacházejí. Vedle křídla Dejvické nádražky se v této budově nachází ještě čekárna a dále kanceláře Sdružení železnic dopravy a spojů, která je zároveň správcem celého objektu. Jedná se tedy o místo, které je dosud spojeno s nádražním provozem a tedy životem na cestě. Už od nepaměti nebo spíše od položení kolejí na našem území, vznikaly nádražní restaurace a hospůdky po celé naší zemi. Mít někam namířeno a cestou se svižně naobědvat, dát si pivo a pokračovat v cestě, patřilo ke zcela běžné součásti životního stylu našich předků. Za první republiky se dokonce některé rodiny vypravovaly do nádražních restaurací na sváteční nedělní oběd, čemuž odpovídala i kvalita obsluhy a nabízených pokrmů i nápojů. Postupem času, zejména za komunismu, však lesk nádražních restaurací upadal, kdy se stávaly místem setkávání především nižších sociálních tříd a tedy značně zlidověly. I to však mělo svoje kouzlo. 

     Po revoluci však začaly nádražky především z ekonomických důvodů mizet. Místa, kde se prolínala romantická minulost a současná lidovost přestávala konkurovat rafinovanějším pohostinským podnikům i nejrůznějším podnikatelským plánům majitelů nádražních objektů. Anebo těch, kteří se jich chtěli zmocnit. V důsledku toho jsme v situaci, kdy Dejvická nádražka, jedna z nejstarších v Praze, je vlastně poslední nádražkou svého druhu s kontinuálním provozem od dob svého založení, tedy od roku 1873 až dosud. A i to je důvodem, proč je právě v moderní době místem setkávání mnoha různorodých skupin obyvatel.Už samotný interiér této nádražní hospody vypovídá cosi o její minulosti a mnoha letech zdejšího provozu. Je prakticky otevřeným prostorem s velkým lustrem, který si v ničem nezadá s osvětlením legendárních salónů Divokého západu, jak je známe především z amerických filmů. V přední částí se nachází pódium, na které se odehrává řada vystoupení, většinou koncertních, A dále pak stůl vedle stolu a židle nebo lavice vedle lavice prostor zabydlují tak, že návštěvník nikdy není sám, i když sedí v poloprázdné hospodě. Právě v této části dominuje hlavní stěně obraz císaře pána Františka Josefa I., který připomíná zakladatelské období Nádražky. 

     Takový obraz je v našich pohostinských podnicích velmi vzácný, patrně z důvodu protihabsburského postoje po založení naší republiky. Tady však stále zachovává svoje čestné místo. Kolem něj se typicky objevuje množství plakátů a plakátků, které tvoří jakýsi obrázkový charakter celého prostoru. Dominují zde připomínky různých akcí, které se zde konaly, vzpomínky na kamarády, kteří sem chodili i legendární Frýba fest, konající se zde se železnou pravidelností rok co rok. Vedle císaře pána totiž Nádražka žije i kultem příznivců legendárního hlasatele Miloše Frýby. Ten je zde mimo jiné připomínán i šifrou "8:50", která připomíná legendárního televizního hlasatele Československé televize a začátek jeho ranní relace. Frýba se zde však i objevuje v podobě portrétní jako hlavička v televizi. Pokud byste však byli příznivci Alexandra Hemaly, tedy tzv. "hemalovec", není radno sem chodit. O kus dál se nachází plakát pana Hemaly s terčem na obličeji. Posuneme-li se směrem ke vchodu, hlavním dějištěm celé Nádražky je výčepní pult. Tam se střídají dva pánové, kteří umí čepovat pivo jako nikdo jiný. To se hodí, protože právě pivo a také tvrdý alkohol, ale i nealkoholická limonáda tvoří hlavní nabídku podniku. Pokud se ovšem podíváme na tabuli nad výčepem, nalezneme skutečně velkou selekci převážně alkoholických nápojů i zdejší "tříchodové menu" - nakládaný Hermelín, klobása 25 cm a utopence. Převážně obsazená hospůdka je útulná a lidé, kteří se zde baví, tvoří fronty u výčepů, které jsou však svižně odbavovány zkušenými výčepáky čepujícími zde pivo už nějaký ten pátek. 

     Od jara do podzimu je také v provozu zahrádka před vchodem a vedle trati, kde se lidé radostně sdružují kolem dlouhých stolů a lavic kolem. Atmosféra Dejvické nádražky, kde se setkává tradiční minulost a současný život vábí mnoho různých typů lidí. V podstatě věci funguje stále jako tradiční nádražní hospoda. Otevírá totiž už v ranních hodinách a je otevřena až do půlnoci jako občerstvovna pro vlakové cestující, kteří sem vstupují rovnou z perónu. I když je zde přes den nemnoho návštěvníků, můžeme zde zahlédnout nejrůznější cestující a příchozí. Například manažery, kteří si zde vyřizují svou obchodní korespondenci na otevřeném notebooku a s půlitrem Plzně stojícím vedle. A to samozřejmě i v oblečení odpovídajícím jejich postavení, tedy v obleku s kravatou. Vedle nalezneme párek muže a ženy, kteří sem zavítali na cestě kamsi a o kus dál zase řemeslníka v montérkách, který si odkočil od díla i na kus řeči s hospodským nebo s kamarády štamgasty, tradičně okupujícími první stoly u vchodu. Právě tito lidé nám zase připomínají autentickou lidovost nádražky, kde se setkávají tito sociálně naprosto odlišní lidé se samozřejmou a přirozenou pospolitostí. Setkávají se, sedí vedle sebe a je jim fajn. Dalo by se tedy říci, že už v tom je Dejvická nádražka unikátní. Jako živý skanzen minulosti, žijící různorodou přitomností. Štamgastský stůl nabízí autentické typy, jaké by Miloš Forman nebo Jiří Menzel v dnešní době pohledal. A zde sedí pohromadě a jsou pastvou pro oči a zejména pro uši. Večer zase přichází nečekaně mladá klientela, tedy mladí lidé. Nejenom, že sem chodí za zábavou, ale lze zde také spatřit velké množství mladých párů, kteří přišli na rande. Tedy i velké množství žen a slečen, které běžně do hospod nebo putyk nechodí. Opravdová žeň žen. Všechno se zde ale pak večer mísí s naprostou samozřejmostí, kdy se jednotlivé vrstvy návštěvníků prolínají a tvoří jakýsi vzorek mikrosvěta tam venku.Přestože se zde ve večerních hodinách nachází tak velké množství různorodých lidí, nikdy zde člověk není svědkem nějakých větších rozepří. Prostor Nádražky jako by měl v sobě dar veselé družnosti, která prochází všemi vrstvami společnostmi a všechny sdružuje. Po několika pivech se zde tak může dát do řeči štamgast s modelkou nebo intelektuál s dlaždičem v montérkách a mají si co říct. Nikdo nikoho vlastně neobtěžuje a pokud snad někdo začne být hlučnější, než by měl, jeden z výčepáků spolu s ostatními zakročí dříve, než se má dotyčný šanci předvést. Zvládne to slovně a to tak, že na dotyčného zařve křestním jménem a vydá několik jasných příkazů, které jsou dotyčným v podstatě hned splněny. Není zde totiž čas moc někomu něco vysvětlovat. Fronta zákazníků u výčepu je dlouhá a piva musí být dále čepována. Pacifikace dotyčného pak probíhá i za účasti dalších štamgastů, kteří tu už dlouho pobývají a hodně zažili, takže si na ně jen tak někdo nepřijde.V tom se projevuje na jedné straně demokratický charakter Nádražky, kde je každý vítán a nikdo není odmítán, ale v podstatě se zde ctí také určitá tolerance a ohleduplnost jednoho ke druhému právě proto, že zde jsou vlastně všichni pohromadě. Jedná se o jakési nepsané pravidlo, případně kdykoliv dodržované a připomínané. Důležitost Nádražky, která vypadá obyčejná, čímž ale je v dnešní době, bažící po lesku a dokonalosti, vlastně neobyčejná, dokládá i dění v nedávné době. Majitel objektu se totiž rozhodl Dejvickou nádražku vypovědět z nájemní smlouvy. Vlna protestu, která se projevila v petici, podepsanou během krátké doby více než 6000 návštěvníky však tyto plány zarazila, takže byl prostor zachován a nájemní smlouva prodloužena ve stávajícím uspořádání. Pro někoho je Nádražka místem tradice, sahajícím až na konec 19.století. Pro jiného místem, kde si dá pivo a popovídá s přáteli. Jiný sem vyvede svou dívku. Další se zase občerství a pokračuje v cestě. Někdo přijde na koncert nebo jen sleduje ostatní návštěvníky. Tak nebo onak se prostě jen ukazuje, že člověk je tvor společenský a musíme si pomáhat. Obzvláště v této době. Takže na shledanou v Nádražce, přátelé. Život jde dál.