Zrození Českého lva

Očima jeho tvůrce Petra Vachlera 

O začátcích Českého lva Honza Kratochvíl, ještě když ČT sídlila v Jindřišské ulici na Praze 1, skoro vždy začínal naše schůzky větou: "Víte Petře, já už bych chtěl udělat něco jinýho, než pořád ty zaběhnutý věci. Já mám tady nahoře, skoro na půdě, takovou zašívárnu a tam mě baví ze všeho nejvíc vymýšlet nový, jiný věci." A tam jsem ho taky většinou našel, když jsme se měli setkat. Honza patřil rozhodně mezi odvážnější dramaturgy, scenáristy, kteří se pouštěli do nekonvenčních věcí, a já měl to štěstí, že Českého lva jsme začali právě u něj. Byl svobodný a odvážný, neobával se netradičního pojetí.Byla to první polovina 90. let, kdy už jsme vyráběli pro ČT týdeník o filmu Kinobox a já měl pocit, že by měly vzniknout výroční filmové ceny, a tak jsem je i založil. Vypsal jsem konkurz na sponzory, oslovil jsem moderátory Kinoboxu Miloše Kohouta a Romana Holého, aby první ročník moderovali. A s tím jsem šel za Honzou, za nímž mě tenkrát poslal, myslím, Ivo Mathé, tedy vlastně nasměroval mě ke tvůrčí skupině Kratochvíl–Vaněk, která pak měla první ročníky Českého lva pod sebou. Když jsem Honzu se vším seznámil, jeho první věta byla: "A to vážně chcete, Petře, dělat každej rok? To uteče strašně rychle, vůbec nevíte, do čeho jdete." Dokonce mě přesvědčoval, jestli by to nebylo lepší dělat bienálně, jednou za dva roky, ale zahraniční zkušenosti hovořily o něčem jiném a já vycházel ze slavnějších amerických Oscarů, francouzských Césarů či britských cen BAFTA. 

Dnes mu s odstupem času musím dát za pravdu, že těch dvacet let, kdy jsem lva dělal, uteklo kosmickou rychlostí. Tedy do té doby, než ČFTA, kterou jsem založil po třech letech existence lva, výroční ceny znárodnila.Přesto, že v zahraničí ceny existovaly, patřili jsme s Českým lvem mezi průkopníky ve střední a východní Evropě. Slováci či Poláci se od nás později učili, že to jde, a rakouské ceny vznikly teprve nedávno. Měl jsem radost, že Česká televize a tvůrčí skupina Kratochvíl–Vaněk se za celý projekt postavila.Čas je drahocenná veličina, které si málo vážíme, dokud se nezačne výrazně krátit. Bohužel nežijeme tak, jako by dnešní den byl ten poslední. Nevážíme si toho, co právě prožíváme, a často žijeme jen minulostí nebo budoucností. Naštěstí jsem měl tenkrát vedle sebe kolegu, Honzu Kratochvíla, který měl rád humor a tak souhlasil s méně tradičním pojetím výročních cen. Na "mramorovosti", sebechvále či pocitu důležitosti mně a snad ani Honzovi tolik nezáleželo. Humor, ironie, švejkování mně vždy byla u českého národa milejší než oficiózní upjatost a sebestřednost. Proto byla radost od samého začátku oceňovat filmaře, ale také si z výročních cen tak trochu utahovat, aby filmaři byli k lidem u obrazovek co nejblíže. Honza měl vždy blízko k netradičnímu humoru a to bylo dobře.

Nikdy mu také nechyběla odvaha, i když jsem mu připravil někdy krušné chvilky. Pamatuji si u prvního ročníku Českého lva, že jsem Honzovi slíbil laser show z Holandska, což se mu zamlouvalo. Když holandští mistři přijeli, nainstalovali laser a odzkoušeli vše, zavolali si nás pět minut před zahájením, že nic pouštět nebudou, dokud nezaplatíme, navíc s navýšeným honorářem. Možná, že východní Evropa pro ně tehdy ještě nebyla tak velká jistota, možná byli poučeni, z jiných akcí, ale my byli pár minut před přenosem v kleštích, bez hlavní atrakce. Po krátkém a poměrně ostrém dialogu jsme se dohodli, ale to už na jeviště vstupovali moderátoři. Miloš Kohout, který zapomněl většinu textů, jež jsme psali s Janem Stehlíkem, a vše pak zachraňoval Roman Holý, který přebíral věty i po Milošovi. Zaplať Pán Bůh, tehdy to byl záznam a ostré střihačské nůžky pracovaly hodně. Následující rok zkušenější Viktor Preiss tak znejistěl, že na rozdíl od Kohouta téměř všechny texty přečetl z moderátorského pultíku. Lucerna byla prostě jáma lvová a nám nezbývalo nic jiného, než být stále odvážnější.Jak jsem říkal, první ročníky Českého lva se vysílaly ze záznamu. V pátek proběhlo vyhlášení v Lucerně, které trvalo přes dvě hodiny, a celý přenos se pak přes noc krátil. Vlastně i celý druhý den, aby se vešel do vymezeného vysílacího času České televize. Seděli jsme s Honzou ve střižně a já v klidu s Janem Sládkem sestřihával záznam, dělal triky a chtěl, aby vše vypadalo k světu. S ubíhajícím časem jsem si nijak nelámal hlavu. Ze své pozice byl však Honza zodpovědný za to, aby se výroční filmové ceny odvysílaly včas a správně. Netušil jsem, že režisér dne už měl připravený náhradní film, kdybychom neodevzdali včas sestřih, netušil jsem, že chodby v ČT jsou tak proklatě dlouhé, netušil jsem, že vysílací pracoviště je tak daleko, a netušil, že jsem se v krácení přehlédl téměř o dvacet minut, které mě ještě čekaly. Byl jsem zcela zaujat triky a nominovanými. 

V jeden okamžik Honza vstal a řekl, abychom odevzdali první část přenosu. Dali jsme mu kazetu a s tou doslova a do písmene běžel dlouhými chodbami Kavčích hor, aby se záznam z předchozího dne vysílal v sobotu ve 20:00 na ČT1. Ani v tu chvíli jsem netušil, že se jedná o něco výjimečného. V klidu jsem dál střihal druhou polovinu přenosu. Teprve později jsem se dověděl, že něco takového ČT snad ještě nezažila. Ivo Mathé mi později řekl, že to bylo naposledy a že musíme začít přemýšlet o přímém přenosu. Druhou polovinu jsme nakonec vykrátili velkou rychlostí, bez ohledu na triky. Díky tomu se nám podařilo vystřihnout i proslov Ivy Janžurové, které jsem na druhý den poslal velkou kytku s omluvou, neboť ve vystřižené scéně vzpomínala na Miloše Kopeckého, svého hereckého kolegu. Ale kdybychom tenkrát nevystřihli její část, krátili bychom někoho jiného. Skoro 40 minut z přenosu se krátilo ze dne na den. Zatímco Oscaři, španělští Goyové či jiné filmové ceny trvaly třeba pět hodin, my se museli vejít do hodiny padesát. Tvrdá pravidla záznamu způsobila nejednu hořkost, zajímavé situace a těžká rozhodování. Musím přiznat, že přímý přenos v následujících letech měl kouzlo mocného přítomného okamžiku a klidnějšího víkendu po mnohaměsíčních přípravách.Čas je velmi neúprosný, je to zajímavá veličina, která nám vyměřuje možnosti konání, která nás motivuje, abychom něco dokázali, abychom si vážili možnosti. Čas je veličina, která neexistuje a přesto nás celý život provází. Čas je život. Kdo nemá čas pro druhé, nemá pro ně ani život. A Honza se jej snažil dávat všem, poctivě, dlouze, s odvahou a humorem.

Petr Vachler (výňatek z knihy Jan V. Kratochvíl - Básník okamžiku)