Až za hranici obce

     Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli opustit pohodlí civilizace a prozkoumat jen ve dvou, já a můj pes Lucky, dosud neprobádané končiny podél řeky Sázavy, zejména části táhnoucí se do kopce přes lesy a pole dále do hloubi divočiny až na hranici obce. Naši výpravu jsem se rozhodl zaznamenat do cestovatelského deníku, jehož obsah Vám zde nyní předkládám. Na výpravu bylo samozřejmě třeba se řádně připravit. Počasí zůstávalo chladné, takže především jsem si vzal čepici, mikinu, bundu, kalhoty a kvalitní obuv. Luckyho kožich je dostatečný, takže stačilo vzít jen vodítko v případě, že by se rozhodl utrhnout se ze řetězu. Vyšli jsme ze dveří a zamávali několika jedoucím autům, posledním pozůstatkům civilizace, které jsme však při našem pochodu do kopce zanechali brzy za svými zády. Cestou se nacházelo jen několik opuštěných srubů obyvatel, kteří sem zavítali snad naposledy někdy před dlouhou zimou. Jejich příbytky však brzy vystřídal menší les. Postupem času les houstl a stromy nabíraly na výšce. Do přibaleného pytle jsem se proto rozhodl nabrat několik vzorků kůry pro další výzkum. 

     Samotná cesta se měnila v divočinu, takže jsme brzy kráčeli nazdařbůh, snad v jednom směru, jak naznačovaly paprsky slunce. Brzy jsme narazili na příčnou cestu vedoucí ještě dále do kopce. Cesta, to je však silné slovo. Pravděpodobně se jednalo o pěšinu, která mohla kdysi dávno sloužit trampským pionýrům při pohybu kamsi do divočiny. Měli jsme tedy dojem, že se nacházíme na dobré cestě. V jednom místě Lucky nasál nějakou pro něj výraznou vůni a zmizel v porostu. Marné bylo moje volání a tak nezbylo, než se vydat za ním. V menší kotlince jsem ho nalezl, jak hoduje u hromádky suchých rohlíků, které na ono místo patrně hodil místní lesník pro divokou zvěř. Takže i pro Luckyho. Vyhlásil jsem zde proto jídelní přestávku, vytáhl chlebník a z něj řízek vložený mezi dva krajíce chleba - model prověřený mnoha cestami. Posvačili jsme, bylo však třeba se dále vydat na cestu. S pomocí kompasu se mi podařilo nalézt starou trampskou cestu a vydat se svým chlupatým doprovodem na další pochod.Porost zvolna řídnul a kolem přibývalo světla. Na konci lesa jsme prošli jakousi bránou z větví vedlejších stromů a našim očím se naskytl čarokrásný pohled. 

     Po dosažení vrcholu kopce se totiž otevřelo panorama lehce zvlněné krajiny, ve které se střídala pole i širé louky, až do nedohledna. Tak zde přece také žijí lidé a obdělávají svá pole. Radostně jsem si zavýskl a Lucky se rozběhl na všechny strany. O kus dál jsme mohli nahlédnout do velikého údolí, které se táhlo až do nedohledna. Vzal jsem si dalekohled, abych vše dopodrobna prozkoumal. A ejhle, lidi. Někteří se procházeli u vody, koupali se, jiní vespolek hodovali nebo si u piva vyprávěli. Další zpívali, tancovali na živou hudbu. Sledovali film ve venkovním kině nebo divadlo na improvizované scéně. Ta země se mi začala zamlouvat. Bylo mi to všechno velmi povědomé nebo to byl jen sen? Tyto lidi a jejich mravy bude třeba do detailů prozkoumat už kvůli našim budoucím generacím. "Lucky, jdeme", zavelel jsem a vydali jsme se tedy tam, až za hranici obce.