Jak jsi se dostala k práci filmové maskérky?
Už od 16 let jsem se tomuto oboru věnovala při střední škole, ve které jsem měla jako součást výuky praxi v dílnách Slovenského národního divadla. Tam jsme se učili mimo jiné i vyrábět kníry, vousy nebo paruky. Zároveň jsem už od prázdnin mezi druhým a třetím ročníkem reálně pracovala. Mojí kariéru odstartovalo 3-týdenní noční natáčení studentského filmu Petra Bebjaka. Paní profesorka měla pro tyhle věci pochopení a i přes školní rok mi umožňovala se jich zúčastnit vedle vyučování. V posledním ročníku už jsem byla více v práci než ve škole. Přestože jsem si poměrně brzy v oboru vybudovala dobrou pozici, chtěla jsem jít dál.
A rozhodla jsi se pro Českou republiku?
Každoročne jsem líčila a česala na soutěži Elite Model Look, dříve známé jako Look of the Year, a dostávala se díky tomu i na finále v jiných zemích. V roce 1994 jsme se tak se spolužákem stali součástí teamu soutěže i v Dubrovníku, Bukurešti a Praze. Na finále v Bratislavě si mě všimla a později i vyžádala na svojí autorskou přehlídku v Brně módní návrhářka Liběna Rochová. Díky tomu jsem se dostala i k focení do módního časopisu Betty v Praze, kterou fotil legendární fotograf Tono Stano, se kterým jsme pak dále spolupracovali několik let.
Jaká byla tehdy vlastně atmosféra v Čechách ve tvém oboru v prvních porevolučních letech?
Skutečně průkopnická. Zmíněný časopis Betty byl jediný módní magazín v Čechách. Časopisy jako Elle, Harpers, Bazzar, Esquire, Dolce Vita, Cosmopolitan a Vogue dorazily až o mnoho let pozdeji. Ty nejlepší světové značky u nás neměly obchody. Módní stylisti tak nezřídka doplňovali své kreace pro focení oblečením z místních second handů. To samé platilo i u líčidel. Když jsem chtěla něco trochu zajímavějšího na práci, musela jsem zajet na nákup do zahraničí, kde byl neomezený výběr kvalitních šminek. Tak se stalo, že jsem prvních 12let v práci investovala všechny peníze do profesního vybavení.
V Praze jsi se dostala opravdu do víru dění například v podobě spolupráce s legendární kapelou Lucie.
Ano, s Lucií to bylo opravdu jako sen. V 16 letech jsem byla její velkou fanynkou a o několik let později se stala členkou jejího realizačního teamu. Pracovala jsem na všech jejích klipech a jezdila s nimi na turné od roku 1994-2000. Zažívat veselé chvíle prvních porevolučních let přímo v první rockové linii byl sen. V legendárním rockovém klubu Bunkr jsem vídala i Magora Jirouse, neméně kultovního člena undergroundové kapely Plastic People of the Universe. Ten mě jednou vyzval ke stříhání a já ho uprostřed otevřeného podniku proměnila podle jeho přání ze zarostlé máničky na oškubaného pankáče . Napsal mi za to děkovnou báseň, která se tu a tam vynoří v pořádku mého bytu, aby pak opět na čas zmizela.
A ten vír dění tě dále unášel kam?
V tu dobu jsem se věnovala i komerčním projektům a dělala na klipech s režiséry jako je David Sís nebo Zdeněk Suchý, ale i se zahraničními tvůrci Wesem Andersonem, Floriou Sigismondi, Kanyem Westem, skupinou Aqua, Alicem Cooperem, skupinou A-HA, Davidem Hasselhofem… Díky tomu jsem získávala mnoho zkušenosti s organizací práce v teamu a zároveň důvěru v to, že co dělám, má smysl.
Jak probíhala Tvoje spolupráce s renomovanými návrháři jako byli Jean-Paul Gaultier nebo Vivien Westwood?
Slavný tvůrce Jean-Paul Gaultier na Pražském hradě měl svou retrospektivní módní přehlídku. Pořádající agentura mu nejprve nabídla kompletní československý team, ale on se rozhodl si vybrat na základě nabízených portfolií jen několik jednotlivců osobně přímo odsud. Měla jsem to štěstí, že jsem mezi nimi byla i já. Zbytek teamu doplnil ze svých spolupracovníků z celého světa. V tomto případě jsme následovali určitý předem daný manuál přehlídky, který si ovšem i pan návrhář osobně hlídal a byl s námi spokojen. V návaznosti se pak objevila i nabídka ke spolupráci se slavnou nezávislou anglickou kostýmní návrhářkou Vivien Westwood, která už československé maskéry nechtěla vůbec. Ale nechala se pořádající agenturou Elite přesvědčit, že lidi, co dělali s Gaultierem v Praze, jsou na svém místě a mohou ji dobře posloužit. Na její pozdější retrospektivní přehlídce v Bratislavě už jsem měla možnost dělat make-up teamu supervizi. Když jsem jí byla pomoct odlíčit pusiny z tváře od děvčat, předvádějících její modely za diváckých ovací ve stoje, darovala mi svou kytku.
Takže se ti u nás líbí nebo jsi přemýšlela i o jiném místě na žití?
Po škole se nabízela jako nejjednodušší varianta jezdit pracovně do Vídně. Tam mě ale nelákala jejich nátura i fakt, že většina Slováků, kteří tam pracovali, bydleli doma u rodičů v Bratislavě. Táhlo mě to spíše ještě dál do světa.
A kam vlastně?
Po pracovním vytížení v Čechách jsem se v roce 2000 rozhodla odejít studovat angličtinu doSydney v Austrálii. Chtěla jsem si zkusit, jestli bych tam dokázala ve svém oboru obstát jen se základní znalostí angličtiny a bez jakéhokoli doporučení. Jsem trochu dobrodružná povaha, takže ještě v týdnu mého odletu jsem například nevěděla, kde budu bydlet. Řešila jsem prostě všechno za pochodu. Byla jsem připravená tam klidně mýt i nádobí nebo uklízet, ale naštěstí jsem narazila na make up a vlasovou agenturu, která mě zastupovala a díky které jsem měla dost zajímavé práce.
Proč jsi se tedy nakonec vrátila domů?
Stýskalo se mi a i když se moje angličtina lepšila, nebylo to ještě zdaleka znalost na pohodlné žití v cizí zemi. Měla jsem tam skvělé přátelé z různých koutů světa, ale zároveň jsem byla fixovaná na mojí rodinu v Praze a Bratislavě.
Jak jsi se pak dostala k hranému filmu?
Ta cesta nebyla jednoduchá. Zpočátku jsem se totiž zdráhala s hraným filmem vůbec začít. Jsem velice zodpovědná a kladu důraz na detail. Dalo by se říct že až posedle perfekcionalistická, což je dost náročné nejen pro mě. Dlouhodobější spolupráce na projektu mi připadala jako příliš složitý závazek. Postupem času jsem se však v dosavadních projektech začala "nudit" a jako další přirozený krok byla právě zkušenost u filmu.
Mám dojem, že dobrou průpravou pro práci maskérky v hraném filmu mohou být vlastně všechny ty věci a žánry, které jsi už předtím vystřídala. Vím ale, že ve tvé kariéře byl i jeden významný televizní projekt
Ano, jednalo se o práci na několika úvodních řadách populárně zábavného pořadu Tvoje tvář má známý hlas na jedné naší komerční televizi.
Z počátku se jednalo o nový revoluční formát, který tu předtím neměl obdoby. Shodou okolností s velkým důrazem právě na maskování interpretů, kteří se díky našemu teamu měnili ve světové celebrity, zpívající slavné písně. Zadání tedy bylo vždy jasné a my čelili výzvě učinit z někoho někoho úplně jiného, o kom ale bylo všeobecně známo, jak vypadá. A to se nám dařilo jak v divácké sledovanosti tak v pochvalách od kolegů.
Během práce na tomto projektu jsem se naučila i trochu lépe rozdělovat práci mezi kolegy. Předat více zodpovědnosti a důvěry spolupracovníkům mi umožnilo se více soustředit na celkovou supervizi, což se mi později hodilo při práci na filmu Havel.
Takže z televize opět k filmu
Ano, po několika úvodních řadách, kdy se 3 měsíce točilo a další 3 bylo volno, měla být další série až za rok. Tu jsem ještě absolvovala. Uvědomila jsem si však, že přichází čas jít dál. Počáteční fascinace interpretů, poroty a diváků z možností magických proměn opadla a naše práce už začala být považována za očekávaný standart. Obecně jakmile je totiž nějaký nový projekt etablován, přestává mě vlastně bavit a já se začnu poohlížet po nějaké nové výzvě. Bylo mi tam však skvěle a nebýt nabídky od režiséra Slávka Horáka na film Havel, který se měl natáčet ve stejný čas jako šestá série, tak bych neodešla. Osobně mi vyhovuje přecházet mezi žánry, nelpět na jednom stereotypu, čelit výzvám a učit se nové věci. Takže byl čas na nové výzvy.
Jak vlastně probíhá proces hledání vhodné podoby postavy ve filmu?
Klíčová je především komunikace mezi mnou a režisérem nebo kreativcem, zodpovědným za vizuál projektu. U filmu je stejně důležitá i komunikace se samotným protagonistou postavy. Naše představa se během této komunikace upřesňuje a formuje do konkrétní podoby. Dodnes je pro mě jedna z největších radostí možnost setkávání a spolupráce s novými lidmi při práci na společném projektu.
Jak to probíhá konkrétně?
K určení vhodné podoby masky dochází většinou na kostýmových zkouškách, kde se zkouší různé možnosti. Představa režiséra může být konkrétní anebo obecná s tím, že mojí úlohou je postupně najít nejlepší řešení v souladu s jeho přáním nebo směřováním v rámci možností.
Hladký průběh práce závisí zejména na dobrém teamu spolupracovníků, kteří jsou třeba i přísní a nároční, ale ocení poctivou práci, ve které je prostor pro osobní kreativitu. Spolupracujeme, pomáháme si a máme se rádi. Práce pak odsýpá sama od sebe a není problém být na place třeba 22 hodin v kuse a k tomu obstarat 150 komparzistů s teamem maskérů a vlásenkářů, mezi které rozdělím úkoly.
Na straně druhé může samozřejmě být nějaká konkrétní představa režiséra, ve které není prostor pro dialog nebo hledání nejlepšího řešení, ale z mojí zkušeností vím, že nejlepší řešení vznikají právě ze spolupráce.
Jak se ti spolupracuje se slavnými tvůrci?
Práci na dobrém výsledku mi usnadňuje i střízlivý respekt k autoritám. Je mi jedno, kolik daný člověk získal kde sošek, protože to beru tak, že stále jsme všichni především lidé. Světoví tvůrci, se kterými jsem měla možnost spolupracovat, nejsou světovými náhodou. Za léta svojí práce s různými typy lidí poznají, že se na vás mohou spolehnout. To jim vlastně usnadňuje práci a můžou se soustředit na to podstatné. Každý významný tvůrce má navíc svůj osobitý rukopis. Některý klade větší důraz na vizuální složku, jiný na podobu postavy, prostředí atd. Spolupráce s takovým tvůrcem je za každých okolnosti obohacující.
Jak tedy probíhá tvoje práce přímo při natáčení?
Už jsem zmínila, že se nejdříve s režisérem poradíme na téma charakteru postavy a jejího vzhledu. U něho je důležité, aby ladil se situací, ve které se postava nachází. Například žena prostého původu nebude mít nejspíše účes podle poslední módy. Vymyslíme nějaký koncept, který nám víceméně funguje. Drobnosti dolaďujeme až před natáčením na place, protože se může stát, že při nasvícení to vypadá na kameru trochu jinak, než jsme si naplánovali předem. Jedná se ale už většinou jen o drobnosti, které doladíme v průběhu práce. Někdy i s režisérem diskutuji, když mám za to, že jeho zadání více odpovídá moje podoba masky. Vyžaduje to určitý díl odvahy, protože tam jde vlastně člověk s kůží na trh a zaručuje kvalitu výsledku.
Je důležité, jaká je atmosféra na place?
Natáčení filmu je vždy otázka spolupráce většího množství lidí různých profesí, kde by si ale měl každý zároveň hlídat to své. Důležité jsou v tom směru zejména produkční podmínky, které by měly všem zajistit důstojný průběh práce. Zažila jsem ale i produkce, které si tady hrají na Hollywood, ale při začátku natáčení se najednou mění podmínky, herci nemají, kam si sednout, takže třeba všichni sedí v make up buse uprostřed louky…Lidi se všelijak zneužívají, aby dělali práci navíc, která třeba ani není součástí jejich profese jen proto, že na projekt není dostatek peněz. Při natáčení je totiž důležitý i prostor pro zkoušení možností při hledání co nejvhodnější výrazové formy. Na což by se nemělo spěchat, protože to je právě ta umělecká složka práce, při které může vzniknout opravdová kvalita. Vůbec mi nevadí i projekty takzvaně punkové či nezávislé, realizované v jednodušších produkčních podmínkách, ale musím mít jasné a pravdivé informace, se kterými pak můžu pracovat a mít možnost volby.
Může to člověk nějak sám ovlivnit?
Myslím, že mojí silnou stránkou je také schopnost propojovat se s lidmi a ten vztah vzájemné důvěry je velice důležitý i při práci maskéra, který vlastně určuje vnější vizuál postavy. Ale třeba i svatebního páru, pokud se jedná o líčení před obřadem. Vše ovlivňuje naladění, které se pak přenáší na další spolupracovníky nebo přítomné. Při jednom náročném projektu v mezinárodní čínsko-francouzsko-české koprodukci jsem věděla, že mě čeká maskování většího množství lidí. Už první den byla atmosféra při práci dost tuhá. Tak jsem si na druhý den v maskérně pustila hudbu, při práci si prozpěvovala a zanedlouho se dobrá nálada rozšířila i mezi ostatní. Všichni jsme se na sebe začali usmívat a vše v pohodě zvládli, Mám totiž ráda život a myslím, že dobré naladění je naprosto podstatné pro úspěšnou realizaci čehokoliv.
Máš za sebou už několik hraných filmů. Za jeden z nich jsi byla ale oceněna Českým lvem za nejlepší masky. Jak jsi se k filmu Havel dostala?
Zpočátku jsem byla k projektu filmu o dnes už legendární a dosud většině společnosti dobře známé osobnosti spíše skeptická. Zaujala mě ale lidskost Havlovy postavy ve scénáři režiséra Slávka Horáka, který mě pro danou práci oslovil. Kromě mě však také oslovil i mého zkušeného kolegu Rendu Stejskala. Ten však režisérovi sdělil, že trochu pochybuje o tom, zda-li na tak složitou práci mám dostatek zkušeností. On sám je špičkový odborník, který pro postavu Havla vyrobil skvělou paruku, knírek a dále líčil jeho období ve vězení i ve zralém věku. Nechtělo se mu ale do celkové organizace práce při maskování celého natáčení, na což jsem si zase po svých předešlých pracovních zkušenostech zase věřila já. Sešli jsme se tedy ve třech, vše si vyjasnili a rozhodli se, že do toho půjdeme spolu.
Jak jste postupovali při vytvoření masky Havla?
Hlavní masku Havla vytvořil kolega Renda Stejskal. Bylo mi ctí, že jsem se mohla ujmout možnosti obarvit herce Viktora Dvořáka, který postavu Václava Havla skvěle ztělesnil. Co mi ale dlouho nešlo uchopit, byla postava Olgy Havlové v podání Ani Geislerové. Paní Olgu jsem v ní zpočátku neviděla, ale postupem času a při zkoušení různých možností se mi to podařilo. Šíře proměn Ani v postavě Olgy Havlové sahala od mladší černovlásky, obarvené blondýnky až po podobu zralé první dámy s šedinami, na jakou si pamatuje asi většina lidí. S Aňou Geislerovou se známe už od mých 20-ti let. V dobách, kdy tady nebyli příliš šikovní kadeřníci ke mně chodívala na barvu a barvila jsem jí vlasy i do několika filmů. Například do filmu Želary, kdy mě oslovila kolegyně Jana Dopitová. Původně mi byla na tomto projektu nabídnuta práce hlavní maskérky, na což jsem si tehdy ještě netroufla a dnes mě to trochu mrzí, protože ten film miluju.
Vše jsme nakonec zvládli ke spokojenosti všech zúčastněných, na čemž měla velkou zásluhu i další vynikající kolegyně Helenka Štaidlová, která je zkušenou odbornicí na paruky.
Vzájemná důvěra mezi maskéry a herci je důležitá, protože i když je maska vynikající, ale herci nesedí, tak se celý výsledek jeví jako nepovedený.
Co obnáší vytvoření nejlepší možné paruky pro danou postavu?
Vytvoření paruky není žádná legrace, protože se na hlavě postavy musí vyjímat zcela autenticky. Výroba jedné kvalitní může stát v Hollywoodu i přes půl miliónu korun. U nás nemáme zdaleka takové rozpočty na výrobu, abysme si mohli dovolit tu největší kvalitu. A tak se musíme rozhodovat, co je opravdu nutné udělat na míru a co se dá spatlat ze stoletých paruk barrandovského fundusu. V takové situaci může práce maskéra trochu připomínat i práci producenta. Vedle už zmíněných velkých nákladů na výrobu paruk totiž stojí i velké peníze nejrůznější líčidla, bez kterých se výroba masek nejen pro hlavní protagonisty ale i pro komparz neobejde. Mám štěstí, že mě při práci na Havlovi napadlo oslovit pro spolupráci značky Paul Mitchel a Nars, které nám za poděkování v titulcích poskytly každá z nich produkty v hodnotě 100 000 korun. Díky tomu jsem měla možnost investovat do některých paruk více peněz, aby mohly vypadat lépe.
Jak vypadá ideální maska?
Ideální maska vypadá tak, že ji nevidíte. Je natolik autentická a v souladu s danou postavou, že tvoří dokonalý celek.
Ovlivnila nějak výhra Českého lva tvojí kariéru?
To, že jsem vyhrála Českého lva bylo skvělé, ale myslím, že to nijak výrazně nezměnilo mojí dosavadní kariéru. Obecně jsem nikdy nečekala, že budu mít práci, kterou teď dělám. Její výsledky vlastně mnohonásobně přesáhly moje původní ambice nebo očekávání. Překvapilo mě, že jsem schopná s lidmi komunikovat nejen za kamerou, ale i před kamerou a přitom zůstat svá. Tedy jako člověk, který svou radost projevuje otevřeně, upřímně, má rád život a zároveň ho baví přecházet mezi žánry i různými typy projektů. Je to pak inspirativní i pro další práci.
Tvoje živelnost zaujala i moderátora Jana Krause, který si tě pozval do své Show
Ano, zřejmě jsem byla první maskérkou v dějinách pořadu, která se tam objevila. Přinesla jsem mu tam za odměnu i Havlův knírek z filmu a myslím, že to byla i celkem legrace. Ten knírek od Rendy Stejskala jsem vzala s sebou také proto, abych ukázala i kus jeho špičkové práce. Je dobré myslet i na ty, kteří jsou součástí daného úspěchu.
Ne nadarmo se ale říká, že kdo dostane Českého lva, nezavadí rok o práci.
Jak to bylo s tebou?
U mě se to protáhlo skoro na 2 roky. Někteří kolegové si zřejmě začali myslet, že už jsem na spolupráci příliš velká profesionálka, nemám čas nebo že jsem příliš drahá. Takže se mi teď stává, že mám více volného času než by bylo třeba. Beru to však jako klíčové období i nové poznání a jsem zvědavá, kam mě to povede dál. Miluju výzvy a ráda posouvám mantinely zažitých a dávno nefunkčních klišé. To je můj svět, který mi dává smysl. Najdu si zalíbení skoro ve všem, co mi život přináší. K tomu mám naštěstí kromě spíše konzervativní perfekcionalistické povaze i dobrodružnou duši. A když zafouká ten správný vítr, je čas nabrat kurz a postavit se výzvě čelem. Takže živote! Pojďme si hrát dál.
